Blog

Kapitola 1: Když se narodil Buddy

Buddyho dobrodružství začala dávno předtím, než se vůbec vydal na první procházku, aportoval míček nebo poznal, co je to láska člověka. Jeho příběh začal v klidném domě na kraji města, kde žila paní chovatelka se svou fenou Bellou – krásnou, ušlechtilou dalmatinkou s bílým kožíškem a pravidelnými černými puntíky. Dům byl obklopený zahradou, kde rostly jabloně, šeříky a bez, a kde bylo i v zimě slyšet ptačí zpěv.

Bella čekala svá první štěňata. Všichni se těšili, protože štěňátka dalmatinů jsou obvykle nádherná a žádaná. A pak přišel ten večer. Bella se uložila do porodní boudy vystlané měkkými dekami a sena vonícího po létě. V klidu a tichu začala rodit.

Jedno po druhém přicházela na svět malá bílá klubíčka – slepá, růžová a hebká. Osm štěňátek. Každé s drobným růžovým čumáčkem. A pak přišel devátý. Poslední.

Byl stejně bílý jako ostatní, ale jeho čumáček nebyl růžový – byl hnědý. A na jeho zádíčkách se už v den narození rýsoval první světle hnědý puntík. Paní chovatelka se na něj usmála, pohladila ho a řekla: „Ty budeš jiný. A možná právě proto výjimečný.“

Dostal jméno Buddy.

Když štěňátka povyrostla, začala si spolu hrát, zápasit, běhat, objevovat svět. Ale Buddy mezi nimi nezapadal. Jeho sourozenci si všimli, že je jiný. Puntíky mu nerostly černé jako jim, ale hnědé. Čumáček zůstal hnědý. A i když byl veselý, hravý a hodný, nechtěli si s ním moc hrát. Někdy ho odstrkovali, někdy ho při hře vynechávali. Jednou, když se chtěl přidat k honičce kolem pelíšku, největší z brášků do něj strčil tak nešikovně, že spadl do misky s vodou. Ostatní se smáli. Buddy ne.

Čas plynul a štěňatům se začaly objevovat puntíky. Každý den byly viditelnější, ostřejší, černější. Jen Buddy byl jiný. Jeho puntíky byly jemné, hnědé, jako by mu je na srst kreslil malíř kakaovým štětcem. Návštěvníci, kteří přicházeli vybírat štěně, si ho prohlíželi, ale nakonec si vždy vybrali někoho jiného. „Ten je divný,“ slyšel Buddy několikrát. „Není to pravý dalmatin.“

A tak odešlo jedno štěně. Pak druhé. Třetí. Až zůstal Buddy jako poslední.

Ale právě tehdy jsem se objevil já.

Jednoho večera jsem seděl doma a brouzdal po internetu. Chtěl jsem si pořídit psa. Hledal jsem informace, prohlížel fotky, až jsem narazil na inzerát: „Poslední štěně dalmatina hledá domov. Je jiný, ale o to výjimečnější.“ Klikl jsem.

Na obrazovce se objevil malý pejsek. Bílý jako sníh, s jemnými hnědými puntíky a hnědým čumáčkem. Seděl pod jabloní a díval se přímo do objektivu. Jeho oči byly hluboké, smutné, ale plné naděje. A já věděl, že je to on.

Hned druhý den jsem zavolal paní chovatelce a domluvil si návštěvu. Když jsem přišel na zahradu, Buddy seděl stranou, klidný, pozorující. Nevrhal se na mě jako jiní psi, neštěkal. Jen přišel, přivoněl k mé ruce a jemně mě ťukl čumáčkem.

„Tenhle je váš,“ řekla chovatelka. „Nevybral jste si ho. On si vybral vás.“

Cestou domů seděl Buddy v přepravce a tiše pozoroval svět za oknem. Neštěkal, nekníkal. Jen si občas lehl, občas se posadil, a když jsme projeli kolem řeky, poprvé se mi podíval přímo do očí. A zakýval ocáskem.

Doma jsem mu připravil pelíšek, vodu, granule, obojek a první hračku – zeleného plyšového krokodýla. Když jsem mu ho podal, vzal ho do tlamky a hned si s ním zalezl pod stůl.

Večer jsme spolu seděli na gauči. Buddy se schoulil ke mně a položil si hlavu na moje stehno. Hladil jsem ho po zádech a v hlavě mi běželo jediné: Je jiný. Ale právě proto je dokonalý.

Ten den jsem si myslel, že jsem ho zachránil já. Ale ve skutečnosti to byl on, kdo zachránil mě.

Kapitola 2: Buddy v kanceláři

Buddy u mě bydlel teprve pár týdnů, ale už tehdy bylo jasné, že se mnou bude všude. Nejen na procházkách nebo večer u televize, ale i v práci. Nechtěl jsem ho nechávat samotného doma – byl ještě malý, zvědavý, a hlavně – měl mě rád takovou tou pejskovskou, bezpodmínečnou láskou. A já jeho taky.

První den v kanceláři byl velké dobrodružství. Přivázal jsem mu obojek, připnul vodítko a vydali jsme se do práce. Cestou jsme potkali sousedku s nákupem a Buddy se hned nabídl s pomocí – tedy, očichal jí tašku a tvářil se, že ví přesně, co je uvnitř.

V kanceláři všechno nejdřív prozkoumal. Zásuvky, tašky pod stoly, kabely od počítačů (které ho naštěstí moc nezajímaly), nohy od židlí i zbytky jídla pod kuchyňským stolkem. Všechno si musel očuchat a označit si ve své psí mapě: „Tady je moje místo. A tady taky. A tady možná taky.“

Pak si našel ten nejlepší možný úkryt – přímo pod mým stolem, těsně vedle nohou. Tam si lehl, hlavu si položil na tlapky a spokojeně zavřel oči. A bylo rozhodnuto. Tohle bude jeho základna.

Z kolegů byl nejprve trochu nesvůj. Pozoroval je s podezřením, ale když zjistil, že mu nikdo neublíží, stal se z něj největší miláček celého patra. Kdo měl blbý den, šel za Buddym. Kdo si chtěl odpočinout od tabulek a prezentací, sedl si k němu na zem a hladil ho po zádech. Někdy jsme říkali, že je to náš „oddělení duševní pohody“.

A pak přišel den, kdy Buddy poznal své první psí kolegy. Jedním z nich byl Ben – bernardýn, obrovský, chlupatý a strašně hodný obr, kterému bylo asi šest let. Chodil do práce s Martinem z vedlejšího oddělení. Když se Buddy poprvé setkal s Benem, ztuhl. Stál tam, tlapky od sebe, uši nahoru a oči dokořán. Vedle Bena vypadal jako ponožka vedle přikrývky. Ale Ben si ho jen očichal, dvakrát zavrtěl ocasem, a pak si lehl u topení jako medvěd v zimě.

Od té doby byli nerozluční.

Dalším psem v kanceláři byl Charlie – zlatý retrívr, už starý pán, měl jedenáct let a chodil pomalu, s rozvahou a vážností zkušeného psího dědečka. Když přišel do kanceláře, nikdy nepospíchal. Vždycky nejdřív došel do kuchyňky, zkontroloval, jestli tam někdo něco neupustil, a teprve pak se šel přivítat s kolegy. A s Buddym. Ten k němu měl obrovský respekt. Lehával vedle něj, ale nikdy moc blízko. Jen pozoroval, jak se Charlie poškrábe za uchem nebo jak se loudá chodbou jako král.

Byly dny, kdy jsme měli v kanceláři opravdovou psí školku. Tři psi, každý jiný, každý v jiné fázi života. Buddy – mladý, zvídavý, energický. Ben – silný, klidný a dobrácký. Charlie – pomalý, ale moudrý, jako by toho věděl víc než my všichni dohromady.

Jednou, když jsme měli důležitou poradu, Charlie uprostřed jednání hlasitě zívnul a pak si sedl tak, že blokoval prezentaci promítanou na plátno. Kolegové se začali smát. Buddy se zvedl, přiběhl k němu, sedl si vedle něj a oba vypadali, jako by chtěli říct: „Tohle fakt nemá cenu, běžte radši ven.“

A taky jsme občas šli. Vzali jsme všechny tři psy a šli jsme se projít do přilehlého parku. Ben skákal do listí, Buddy pobíhal kolem jako střela a Charlie… Charlie šel svým tempem a díval se do dálky, jako by hledal něco, co už dávno viděl. Byly to chvíle, kdy kancelář přestala být kanceláří. Stala se místem, kde pracují lidé… a žijí psi.

A vždycky, když někdo nový přišel na pohovor, byl to právě Buddy, kdo vytvořil první dojem. Sedl si vedle uchazeče, díval se mu do očí a vyzařoval takový klid, že jsme si říkali: „Pokud si tě Buddy oblíbí, jsi náš.“

A tak šly dny. Buddy rostl, z malého bílého klubíčka se stal krásný mladý pes s hnědými puntíky. Všichni v kanceláři ho znali, zdravili, hladili. A on? On si v tichosti zapisoval své dobrodružství – pod stoly, v kuchyňce, na chodbách, i v tiché chvíli, kdy jen ležel u mě a dýchal do rytmu mých myšlenek.

Kapitola 3: První výcvik

S Buddym jsme si rychle zvykli jeden na druhého. Měl svůj pelíšek, svoje hračky, místa, kam rád chodil, a dokonce i kolegy v kanceláři. Ale jak rostl, začala se z něj stávat malá bílá střela s hnědými puntíky. Energie měl tolik, že by bez problémů mohl napájet půl města.

Ráno vyběhl z postele jako raketa. Vrtěl ocasem, točil se dokola, běhal po bytě, nosil mi do postele hračky, boty nebo ponožky – všechno, co zrovna našel. Chtěl si hrát. A když jsem mu řekl „počkej“, myslel si, že je to součást hry.

Bylo jasné, že s tím musíme něco udělat. Začali jsme tedy s výcvikem.

Na první lekci jsme šli do psí školy v nedalekém parku. Instruktorka – paní Marcela – byla drobná, ale rázná žena, která se psům dívala přímo do duše. Hned jak nás uviděla, usmála se: „To je Buddy? Ten bude šikula. Ale bude to výzva.“ A měla pravdu.

Buddy se těšil. Myslel si, že jdeme na velkou procházku, ale místo toho jsme si stoupli do kruhu s ostatními psy. On se chtěl hned se všemi seznámit – skákal, štěkal, tahal na vodítku, chtěl očuchat každého. Já jen pevně držel vodítko a snažil se neomotat si ho kolem nohou.

První pokyn byl „sedni“. Všichni ostatní psi si poslušně sedli. Buddy se místo toho podíval na mě, zaklonil hlavu… a štěknul. Jako by říkal: „Tohle bude dlouhý den, kámo.“

Ale my jsme to nevzdali.

Každý den jsme trénovali. Ráno doma: „sedni“, „lehni“, „zůstaň“. Odpoledne na zahradě: „ke mně“, „pusť to!“, „neskákej na plot!“ A večer v obýváku jsme trénovali to nejtěžší – klid. Prostě jen být v klidu. To bylo pro Buddyho největší peklo.

Jeho nejoblíbenější hra byla „skákej jako blázen kolem míčku, ale nikdy ho nepřines“. Když už jsem si myslel, že pochopil, že má zůstat na místě, udělal tři kroky, lehl si, a když jsem se otočil, byl najednou u mě a držel v zubech můj baťoh. Jeho výrazy při tom byly nezapomenutelné – hrdý, nadšený, a naprosto přesvědčený, že tohle je přesně to, co jsem chtěl.

Ale pomalu se zlepšoval. Každý den byl o kousek lepší.

Naučil se sedět, když jsem řekl. Lehnout. Zůstat – aspoň na pár vteřin. A když jsem ho zavolal, přiběhl. Někdy s větví, někdy s kouskem listí v tlamě, někdy jen tak, ale vždycky s radostí.

Začal chápat, že výcvik není trest. Je to další hra. Jen trochu jiná. A já se naučil být trpělivější. Klidnější. Důslednější. Protože jak mi jednou řekla paní Marcela: „Pes se neučí rozkazům. Učí se vám rozumět.“

Jednoho dne jsme šli kolem stavby, kde byla spousta hluku. Buddy šel vedle mě, klidný, s uvolněným ocasem. Kolem projelo auto, bouchla brána, někdo něco křikl. A on nezareagoval. Jen se podíval na mě, jako by se ptal: „Jdeme dál?“

A já věděl, že to zvládl.

Z malého rošťáka plného neřízené energie se začal stávat pes, který mě nejen miloval, ale kterému jsem mohl důvěřovat. Věděl, co se od něj čeká, a snažil se to dělat nejlépe, jak dovedl. A i když mu občas ujely nohy nebo přetáhl limit trpělivosti o pár vteřin, byl to stále ten samý Buddy. Můj pes. Můj přítel.

A náš výcvik? Ten nikdy neskončil. Protože život s pejskem je jedno velké učení. A dobrodružství.

Kapitola 4: První výlet – Hrad Kokořín

Po týdnech tréninku, práce a večerního válení na gauči přišel den, kdy jsme se s Buddym vydali na náš první výlet. Cílem byl Kokořín – pohádkový hrad uprostřed lesů, skal a serpentin, ideální místo pro pejska s nadbytkem energie a pro jeho páníčka s potřebou vyvětrat si hlavu.

Vstávali jsme brzy. Buddy to samozřejmě vycítil – něco se děje! Běhal po bytě s batůžkem v zubech (tedy… s mým batohem, který jsem si připravil ke dveřím), vesele štěkal a každou chvíli strkal čumák do dveří: Už jdeme? Teď? Teď?

Cesta autem byla celkem klidná. Tedy, až na chvíli, kdy jsme projížděli kolem pastvin a Buddy se pokusil vylézt z okna, aby pozdravil ovce. Naštěstí měl bezpečnostní pás a já rychlé reflexy. Přesně po devadesáti minutách jízdy jsme dorazili pod hrad.

A pak začalo dobrodružství.

Lesní cesta byla jako dělaná pro psí tlapky. Buddy běhal zleva doprava, zkoumal každý pařez, každou šišku, každou louži. Ano, i tu největší. Tři minuty po startu měl bláto až za ušima a vypadalo to, že výlet skončí, než vůbec začal. Ale nevadí – radost je víc než čistota.

Když jsme dorazili ke skalní vyhlídce, Buddy se postavil na kámen, vztyčil uši a pózoval tak pyšně, že kolemjdoucí děti volaly: „Jéé, tatí, podívej, rytíř Buddy!“ Fotku z té chvíle mám dodnes v rámečku. Pod ní jsem napsal: Ochránce Kokořína. Hlídač šišek. Král turistických tras.

Pak jsme vystoupali k hradu.

Přivítala nás paní průvodkyně s širokým úsměvem: „Pejsek smí dovnitř, ale nesmí na schody do věže.“ Chtěl jsem kývnout, jenže to už Buddy stál na prvním schodě a tvářil se, že z něj bude věžník.

„Zpátky,“ řekl jsem. Nic. „Buddy, dolů.“ Ticho.

A pak paní průvodkyně vzala z tašky piškot. Tenhle zvuk znal. Otočil se jako na povel a okamžitě se vrátil dolů. Návštěvníci tleskali. Mě trochu pálily uši, ale Buddy? Ten si sedl vedle průvodkyně a zřejmě plánoval zůstat na hradě jako maskot.

Uvnitř hradu se choval překvapivě vzorně. Seděl vedle mě, když jsem poslouchal výklad o historii, o pánu z Dubé, o husitech i o tom, jak se hrad nikdy nedostal do rukou nepřítele. Buddy pozorně sledoval každého, kdo mluvil, a občas si zívl – asi si myslel, že by ten příběh zvládl převyprávět zábavněji.

Po prohlídce jsme si sedli u stánku na párek v rohlíku. Tedy – já seděl. Buddy dostal svůj kus rohlíku bez párku a tvářil se, jako by snědl večeři u královského dvora. Poté se svalil do trávy, roztáhl všechny čtyři tlapy a pozoroval mraky.

A pak se to stalo.

Z křoví se ozvalo zašustění. Buddy se zvedl, nastražil uši… a vystartoval. Já zavolal: „Buddy! Stůj!“ Ale bylo pozdě. V mžiku zmizel mezi stromy.

Rozběhl jsem se za ním. Volal jsem, pískal, nic. Srdce mi bušilo až v krku. Už jsem se začínal bát, když jsem uslyšel štěkot – radostný, vítězoslavný. A pak jsem ho uviděl.

Stál u babičky s nordic walking holemi, která se smála na celé kolo. V ruce držela pytlík se sušenkami. „On mi je očuchal v batohu, tak jsem mu jednu dala. Doufám, že může?“ řekla.

„On může skoro všechno,“ usmál jsem se. Buddy seděl vedle ní a tvářil se jako anděl.

Po návratu k autu jsme byli unavení, ale šťastní. Buddy zívl, položil hlavu na sedadlo a ještě před tím, než jsme vyjeli, usnul. Tlapky mu cukaly – možná ještě běhal po hradbách, možná honil stíny ve skalách.

Byl to první výlet z mnoha. A přestože byl blátivý, ztřeštěný a trochu dramatický, měl všechno, co výlet má mít: radost, smích, dobré jídlo, trochu napětí – a šťastný konec.

A od té doby, kdykoli řeknu slovo „výlet“, Buddy běží ke dveřím, ocásek vrtí a v očích má ten pohled: Kam dneska vyrazíme, kámo?

Kapitola 5: Babička Etelka a zázrak jménem Buddy

Babička Etelka byla vždycky přímá žena. Nikdy si nebrala servítky a říkala, co si myslí. A co si myslela o psech? No… zhruba tohle:

„Psi smrdí. Pořád slintají. Pořád něco žerou. A já mám na ně alergii, tak si, prosím tě, nikdy žádného nepořizuj. A už vůbec ho ke mně netahej!“

Bylo to jasné. Když jsem byl malý, nemohli jsme mít doma ani plyšového psa, protože „už z něj se mi spouští rýma“. A tak když jsem si pořídil Buddyho, věděl jsem, že mě čeká jedna z nejtěžších misí – představit štěně babičce Etelce.

Ale odkládat to nešlo. Babička o všem věděla. Volali jsme si a já neměl to srdce jí tajit, že mám doma psa. Navíc – znáš to – když se do něčeho zamiluješ, chceš, aby to poznali i ti, na kterých ti záleží.

„Ty sis pořídil psa? No to snad ne! Já ti říkala, že ke mně nesmí!“

„Neboj, babi, nebudu ho brát dovnitř.“

„Ani na zahradu! To se všechno rozšíří vzduchem! Už jenom že o tom mluvíš, začíná mě svědit nos.“

Ale stejně jsem se rozhodl, že tam pojedeme.

Vzal jsem Buddyho do auta. Bylo mu sotva pár týdnů, měl uši jako lopuchy a oči jako reklama na dobrotu. V autě seděl klidně, ale v momentě, kdy jsme zaparkovali u babičky před domem, se postavil na sedadlo a koukal ven. Kdo to je? Kam to jdeme? A proč mám takový pocit, že tohle bude zajímavé?

Zaklepal jsem.

„Tak jsi přijel? A kdo je to tam u tebe v autě?“ křikla babička z okna, ještě než jsem vůbec otevřel branku.

„To je Buddy! Ale klid, nechám ho venku!“

„No… když už tu je, tak ho přiveď. Ale ať se mě nedotýká! A nesmí na koberec!“

Otevřel jsem dveře auta, Buddy vyskočil – tedy spíš se skutálel – a zamířil rovnou k babičce, která stála na zápraží s rukama v bok. Zvedla obočí. On se zastavil. Podívali se na sebe. Ticho.

A pak Buddy udělal něco nečekaného. Přikrčil se, zaklonil hlavu a tiše zakňučel. Bylo to tak jemné, tak prosící a tak roztomilé, že i kámen by se pohnul. A babička? Babička si sedla na lavičku, natáhla ruku a řekla:

„No pojď, ty rošťáku.“

Byl to zázrak. Buddy k ní přiběhl, položil jí hlavu do klína a tiše dýchal. Babička mu začala hladit ouška a místo alergického kýchnutí řekla:

„To je ale krásnej pejsek. On voní jako miminko!“

Seděli tam spolu snad hodinu. Povídali jsme si, babička mu potají donesla kousek jablkového koláče, který prý „náhodou upadl“, a když jsme odcházeli, řekla:

„Až zase přijedeš, přivez ho taky. A nezapomeň mi zavolat, jak se má.“

Od té doby se všechno změnilo.

Volala mi každou chvíli: „A co Buddy? Už chodí na záchod ven? A papá dobře?“

Když jsme k ní jeli, vždycky už měla připravený ručník, pelíšek a misku s vodou. A samozřejmě nějaký pamlsek – „jen jeden, protože víc by neměl, ale víš co…“

Jednou dokonce řekla sousedce: „Tohle je můj vnuk a tohle je můj psí vnouček.“

A co alergie? Ta zmizela jako mávnutím kouzelného psího ocásku. Neříkalo se o ní už ani slovo. Když jsem se na to zeptal, babička mávla rukou: „Víš co, Pavle… on ten pes není pes. On je něco mezi andělem a polštářkem. A na to se alergie nevztahuje.“

A tak Buddy změnil další život. Ten babiččin. Naučil ji, že láska dokáže obejít i alergii. A že i ten, kdo tvrdí, že psy nesnáší, může najednou každý večer mazlit tlapku a říkat: „Ty jsi moje zlatíčko, víš to?“

Kapitola 6: Buddy hvězdou na hřišti

Bylo krásné sobotní odpoledne. Slunce svítilo, tráva voněla, a celá vesnice se pomalu scházela na místní hřiště, kde se měl hrát důležitý zápas – náš tým proti sousednímu. Byl to klasický okresní fotbal, kde se víc pije kofola a pivo než střílí góly, ale atmosféra byla vždycky skvělá.

Rozhodl jsem se, že tentokrát vezmu Buddyho s sebou. Bylo mu už několik měsíců, byl dobře socializovaný a energii měl jako tři dorostenci dohromady. Co by se mohlo stát?

Jakmile jsme vkročili na hřiště, okamžitě jsme upoutali pozornost. Tedy… Buddy upoutal pozornost. Bílý pes s hnědými puntíky a čumákem, jaký nikdo nečekal. Lidé si začali šeptat:

„To je dalmatin? Proč má hnědý čumák?“
„To je nějakej speciální druh, nebo co?“
„Hele Franto, pojď se podívat, to je pes z reklamy, ale nějakej vylepšenej!“

Děti se k němu seběhly jako k plyšákovi. Buddy byl zpočátku trochu nejistý, ale jakmile zjistil, že mu každý chce jen pohladit ouško nebo nabídnout piškot, změnil se v absolutního showmana.

Zatímco hráči nastupovali na hřiště, většina diváků stála kolem nás.

„Tak co, kolik to dneska dáte?“ pokusil jsem se vtipně zeptat jednoho z hráčů. Ale ten měl oči jen pro Buddyho.
„Hele, jestli bude na lavičce sedět on, tak dám i hattrick.“

Začal zápas. Písknutí, výkop, běh… a lidi? No, pár jich sedělo na lavičkách, ale většina zůstala u Buddyho. Hrálo se 0:0, a mezi výkřiky typu „hej, přihraj!“ se ozývalo:
„Počkej, já si ho chci taky vyfotit!“
„Koukej, jak mu svítí oči na sluníčku!“
„To je jak nějakej model!“

Buddy se zatím choval jako profík. Ležel vedle mě, pozoroval míč (asi doufal, že bude příležitost k aportu), občas se převalil na záda, aby mu někdo poškrábal bříško. A lidi to dělali. I ti největší tvrďáci, co běžně seděli s klobásou v ruce a křičeli na rozhodčího, najednou něžně šeptali:
„Ty seš ale krásnej kluk. Jojo, to bych si tě taky vzal domů.“

Ve druhém poločase už hráči začali být mírně nervózní.

„Hele, jestli tam nepřestanou řešit psa, tak já končím,“ řekl obránce.
„To není pes, to je osobnost,“ odpověděl někdo z lavičky.

A pak přišel zlatý moment. Hráč soupeře vystřelil, míč přelétl branku… a dopadl přesně tam, kde ležel Buddy. Ten vyskočil, popadl míč a s radostí v očích začal utíkat přes celé hřiště. Lidé řvali smíchy. Hráči zůstali stát. Rozhodčí pískal jako zběsilý, ale nikdo ho neposlouchal.

Buddy oběhl roh hřiště, udělal malý slalom mezi lavičkami a míč položil přesně na střed. Pak si sedl a vrtěl ocasem. Publikum bouřilo. Jeden z dětí zakřičel:
„Hele, dejte mu dres, ať hraje za nás!“

Zápas skončil nerozhodně. Nikdo si nepamatoval skóre. Ale všichni si pamatovali Buddyho. Fotili se s ním, ptali se, odkud je, jestli může přijet i příště, a jeden pán dokonce navrhl, že by měl být maskotem týmu.

Cestou domů Buddy spal v autě jako miminko. Unavený, šťastný, plný dojmů.

A já? Já byl hrdý. Protože i když nehrál ani minutu, stal se hvězdou zápasu.

Kapitola 7: Bitva o pelíšek (kterou jsem prohrál s láskou)

Každý, kdo má psa, to zná. Říkáš si: Pes bude mít svůj pelíšek. Vlastní prostor. V posteli spí lidi. Ano. Teorie krásná. Praxe? No… pojďme si říct, jak to dopadlo u nás.

Když jsem přivezl Buddyho domů, měl připravený krásný pelíšek. Měkoučký, oválný, s vyšívaným jménem „Buddy“ na kraji. Vedle misky s vodou, blízko topení. Ideální místo. Dokonce tam ležel plyšový krokodýl, se kterým si hrál už od prvního dne. Všechno připravené.

První večer jsem mu ukázal pelíšek, on si ho očichal, zakroužil, lehl si a vypadal spokojeně. Říkal jsem si: To půjde hladce. Usnul jsem s dobrým pocitem.

V noci mě probudilo tiché ňafnutí. A pak škrábání na postel. Otevřel jsem oči – a uviděl Buddyho, jak na mě kouká s těmi svými hnědými očima, jako by říkal: Promiň, ale tam je moc ticho. A ty jsi tady.

Zvedl jsem přikrývku a on bez váhání skočil na postel. Uvelebil se u mých nohou, vydechl a do dvou minut spal. A já taky.

Druhý den jsem byl přísnější.

„Ne, Buddy. Postel ne. Máš pelíšek.“
Zavedl jsem ho tam. Lehce zakňučel, ale lehl si. Počkali jsme, až usne. A pak jsem si šel lehnout já.

Ve tři ráno jsem se opět probudil. Tentokrát už neležel u postele. Už si prostě sám vlezl pod peřinu, jako kdyby to dělal odjakživa. Ležel natažený na zádech, packy do vzduchu, zabral půl postele. A chrápal.

Další večery jsem to zkoušel znovu a znovu. Odnesl jsem ho do pelíšku, počkal, až usne, potichu se přesunul do ložnice… a stejně jsem se probouzel se čumákem na krku nebo s tlapkou přes obličej.

Jednou jsem ho zkusil přesvědčit piškotem. Dal jsem mu ho do pelíšku a pochválil ho. Spokojeně ho zhltnul… a hned nato odešel do postele.

Po týdnu jsem to vzdal. Ne nahlas, samozřejmě. Nahlas jsem říkal, že „tohle není trvalé řešení“, že „ještě ho přeučím“… ale mezitím jsem mu na postel položil deku, a na noční stolek připravil další piškot.

A dnes? Dnes už mám rutinu.

Večer se Buddy podívá, jestli jsem hotový s čištěním zubů. Pak vyskočí na postel, udělá tři kolečka, uvelebí se těsně vedle mě – ale tak, abych měl jen 30 % prostoru – a zavře oči. Někdy si položí hlavu na můj polštář. Někdy si lehne na záda a chrápe, až se roletky třesou. A někdy mě v noci vzbudí tím, že mi olízne nos a pak spokojeně odfoukne.

A já? Já bych neměnil.

Protože ano – ztratil jsem postel. Ale získal jsem společníka. Teplou psí topnou dečku, tlapku, která se v noci dotkne mé ruky, a dech, který uklidňuje víc než meditační aplikace.

A ten pelíšek? Ten teď slouží plyšovému krokodýlovi. Aspoň někdo v něm spí.

Kapitola 8: Psí magnet (na ženy)

Buddy byl od malička výjimečný – nejen svým vzhledem, povahou a energií, ale také něčím, co jsem vůbec nečekal. Byl neuvěřitelný magnet… na ženy.

Ne že bych si ho pořizoval kvůli tomu. To v žádném případě. Ale už od prvních společných procházek jsem si začal všímat, že se na mě lidé – hlavně ženy – usmívají mnohem častěji než dřív. A nešlo jen o přátelské „máte hezkého pejska“ úsměvy. Ne, tohle byly ty opravdové, roztavené, nadšené pohledy, co říkají: „To je ten nejroztomilejší pejsek na světě… a ten jeho páníček vypadá taky docela fajn!“

Jednou jsme šli parkem. Buddy měl nový postroj a v tlamičce si nesl klacík – jako malý vítěz. Zastavila se u nás slečna, která zřejmě běžela, ale zpomalila a úplně zapomněla, že sportuje. „Můžu si ho pohladit?“ zeptala se. Buddy se samozřejmě hned přitulil, nasadil svůj nejsladší pohled, naklonil hlavu a dovolil jí podrbat ho za ouškem.

„To je ale frajer!“ řekla.

„To je. A navíc ještě svobodný,“ odpověděl jsem bez přemýšlení.

Smála se. Vyměnili jsme si pár slov. A od té doby jsem si začal všímat – Buddy má talent. Talent navazovat kontakt. A hlavně – absolutně přirozený, nenucený, a hlavně: 100% účinný.

Na ulici, v kavárně, na autobusové zastávce, v kanceláři, dokonce i u veterináře – všude, kde se objevil Buddy, bylo o zábavu postaráno. Ženy všech věkových kategorií se k němu skláněly, mluvily na něj vyšším hlasem, hladily ho, smály se. A on si to užíval. Naplno.

A co víc – měl to promyšlené.

Věděl přesně, komu přinést klacík. Komu dát pac. Komu položit tlapku na koleno a zadívat se hluboko do očí. Byl v tom lepší než já. Vlastně… byl ve všem lepší než já.

Jednou jsme seděli na zahrádce kavárny. Buddy ležel u mých nohou, v klidu, jakoby spal. A pak se zvedl, přešel ke slečně u vedlejšího stolku, sedl si k ní a opřel jí hlavu o stehno. Úplně nečekaně. Ona se usmála, začala ho hladit a řekla: „No tak tohle je největší pohlazení dne!“

O deset minut později jsme si povídali o knihách, hudbě a životě. A já si říkal: Až se jednou budu ženit, Buddy bude svědek. Protože on nás seznámil.

A tak jsem brzy pochopil, že když jdu ven s Buddym, je to úplně jiný svět.

Bez něj jsem obyčejný chlápek v mikině. S ním? Jsem ten, co má toho krásného psa. Ten, co se usmívá, protože má vedle sebe čtyřnohého gentlemana, co otvírá srdce i dveře.

Samozřejmě… není to o tom „lovit ženský s pejskem“. Buddy není rekvizita. Je to parťák. Ale ten typ parťáka, který ti dá víc, než sis kdy dokázal představit – lásku, radost… a občas i číslo od slečny z parku.

Kapitola 9: Buddy a kocour – souboj titánů (a miska whiskas)

Jednoho deštivého víkendu jsem se rozhodl, že navštívíme mou sestru. Bydlí o pár hodin cesty dál, má krásný byt, balkon s výhledem na řeku, a hlavně – kocoura jménem Mozart.

Mozart je typický bytový pán. Velký, šedý britský kocour, huňatý jako plyšák, s očima jako dva zlaté knoflíky. Jeho svět je klidný, systematický a řízený přísnými pravidly:
🔹 všechno je jeho
🔹 nikdo se ho nesmí dotýkat bez svolení
🔹 jídlo se podává včas a s úctou
🔹 nikdo – ale nikdo – mu neleze do pelíšku

Takže když jsem sestře zavolal: „Hele, přijedu s Buddym,“ odpověď zněla: „Ehm… víš, že mám Mozarta, že jo?“
„Jasně. Ale bude to v pohodě.“
Ticho. Pak povzdech: „Dobře. Ale pokud se z toho stane psí-kočičí válka, ty to vysvětluješ veterináři.“

A tak jsme jeli.

Buddy cestou v autě spal, netušil, co ho čeká. Před příjezdem jsem ho vzal na procházku, aby byl v klidu. Vypadal dokonale připravený – ale upřímně, kdo může být připravený na Mozarta?

Otevřely se dveře. Mozart seděl uprostřed chodby jako socha. Nehnul se. Jen zvedl jedno obočí – což bylo zvláštní, protože žádné neměl – a jeho výraz říkal: No výborně. Narušitel.

Buddy stál v předsíni. Naklonil hlavu, ocásek vrtěl. Ahoj! Já jsem Buddy! Chceš si hrát?

Mozart neodpověděl. Jen pomalu vstal a odešel do obýváku s důstojností římského císaře.

„Tak to šlo celkem dobře,“ řekl jsem.

Omyl.

Buddy chvíli obcházel byt, očichával rohy, přivítal se se sestrou, která ho překvapivě rychle začala hladit a dokonce mu nabídla piškot (který měla připravený „jen tak náhodou“). Vypadalo to, že všechno půjde hladce.

Pak ale našel misku s whiskasem.

A právě v tu chvíli se vrátil Mozart.

Byl to záblesk. Jeden pohled na Buddyho čumák v misce – a ozvalo se varovné mňouuuuu! Dlouhé, hluboké, jako by se ozval sám duch všech koček z dávných chrámů.

Buddy leknutím vyskočil, otočil se… a utekl na balkon.

Mozart mu šel pomalu v patách. Bez spěchu. S pohledem, který jasně říkal: V tomhle domě platí moje pravidla, chlapče.

Sestra se smála. Já se tvářil omluvně. Buddy seděl na balkoně a tvářil se, že nikdy v životě žádnou misku neviděl.

Naštěstí – a možná trochu překvapivě – se to brzy uklidnilo. Mozart si znovu zasedl na svůj gauč, Buddy se uložil na koberec a na dálku si vyměňovali dlouhé, tiché pohledy. Ne jako nepřátelé. Spíš jako dva diplomaté, kteří vědí, že musí sdílet jedno území, tak aspoň zachovají příměří.

Večer leželi každý na svém místě. Občas se na sebe koukli. Občas někdo něco tiše zamručel. Ale k žádné další potyčce nedošlo.

Když jsme odjížděli, sestra Buddyho pohladila a řekla:
„Víš, co? On je vlastně roztomilej. Mozart ho přežije.“

A Mozart? Seděl v okně, sledoval nás, a měl v očích to zvláštní kočičí: Ještě jednou mi sáhneš na misku, a příště to nebude tak mírumilovný, kamaráde.

Kapitola 10: Sněhový zázrak v Krkonoších

Zima přišla nenápadně, ale s plnou parádou. Jedno ráno jsem se probudil, podíval z okna… a svět byl bílý. Všechno tiché, čisté, měkké. A v tu chvíli mi blesklo hlavou: Buddy ještě nikdy neviděl sníh!

A tak jsem mu zabalil deku, jeho oblíbenou hračku (ano, pořád to byl ten plyšový krokodýl), připnul obojek – a vyrazili jsme za babičkou Etelkou, která měla chalupu v Krkonoších. Tam sněhu nikdy nebylo málo.

Když jsme dorazili, chalupa byla zasněžená jako z pohádky. Kouř z komína, zamrzlá okna, ticho, které umí jen hory. Babička už nás čekala – s hrnkem čaje, pletenými ponožkami a samozřejmě… připraveným piškotem pro Buddyho.

Ale Buddy neměl čas na piškoty. Jakmile se otevřely dveře auta, vyběhl ven a… zastavil se. Zdvihl jednu tlapku a zíral na tu bílou věc pod sebou.

Co to je?!

Přičichl. Olízl. A pak – jako kdyby pochopil, že tohle je to nejlepší, co kdy zažil – vyrazil. Běhal tam a zpět, skákal, padal, kutálel se. Hnal se přes závěje, zabořil se do sněhu, zvedl hlavu jako sněžný yetti a štěkal radostí do nebe. Kdyby měl sáňky, určitě by si je sám vytáhl na kopec.

Já se mezitím snažil odhazovat cestu ke vchodu, ale moc jsem toho neudělal. Buddy neustále pobíhal kolem mě, chňapal po lopatě, skákal na kupy sněhu, a když jsem se otočil, zjistil jsem, že místo cesty zpátky vyšlapal srdce. Úplně náhodou. (Nebo ne?)

Babička se na něj dívala z okna, usmívala se a řekla:
„On je jako dítě. Ale s chlupama navíc.“

Po obědě jsme šli na procházku do lesa. Sníh křupal pod nohama a Buddy dělal neustále stopy – nejen rovné, ale do kruhů, osmiček a někdy jen tak zmatené čáry. Potkali jsme pár běžkařů, kteří se zastavili, vytáhli telefon a říkali:
„To je snad reklama na zimu! Ten pes je jak z filmu!“

Buddy mezitím našel šišku a vymyslel si vlastní hru: vzít šišku, běžet s ní do kopce, upustit ji a sledovat, jak se kutálí dolů… a pak ji honit. Udělal to snad desetkrát. Bez únavy. Bez nudy. Jen s čistou radostí.

Večer jsme seděli u kamen. Já s čajem, babička s pletením, Buddy s mokrými tlapkami a spokojeným výrazem. Ležel u ohně, zabalený v dece, s čumákem schovaným pod ocasem. Na břiše mu tál poslední zbyteček sněhu, který si z venku přinesl – jako suvenýr.

A babička mu hladila záda a říkala:
„To byl první sníh, co? A víš co? Příště si s tebou postavím sněhuláka.“

A Buddy? Ten jen lehce zakňučel ze spaní. Možná snil o šiškách, možná o běžkách, možná o tom, jak s babičkou válí kouli na sněhuláka. Ale jedno bylo jisté – první sníh mu zůstal navždy v srdci. A mně taky.

Pokračování příště…