Blog

Třicetiletá válka byla jedním z nejdelších a nejničivějších konfliktů evropských dějin. Probíhala v letech 1618 až 1648 převážně na území Svaté říše římské a zapojila se do ní většina tehdejších mocností. Válka začala jako náboženský střet mezi katolíky a protestanty, brzy však přerostla v rozsáhlý boj o politickou nadvládu v Evropě​. Skončila uzavřením vestfálského míru v roce 1648, který zásadně proměnil uspořádání Evropy a položil základy moderního systému suverénních států.

Příčiny a pozadí války​

Náboženská roztříštěnost Svaté říše římské v předvečer války (stav roku 1618). Protestantští vládci ovládali zejména severní a východní části říše (fialová), zatímco katolické panství dominovalo na jihu a západě (oranžová).

Jednou z hlavních příčin třicetileté války bylo náboženské napětí mezi katolíky a protestanty v Evropě. Reformace v 16. století vedla ke vzniku luteránství a kalvinismu, které zpochybnily jednotu římskokatolické církve​. V říši sice platil od roku 1555 augšpurský mír, který zavedl zásadu „Cuius regio, eius religio“ (čí země, toho náboženství), avšak tento princip nebyl důsledně dodržován. Zvláště v českých zemích byla náboženská situace složitá – značná část šlechty a měšťanů byla nekatolická a císařům z rodu Habsburků se nedařilo plně prosadit rekatolizaci. Rudolf II. Habsburský dokonce roku 1609 vydal tzv. Rudolfův majestát, který potvrzoval náboženské svobody českých stavů. Nástupcem však byl Ferdinand II. Štýrský, horlivý katolík odhodlaný tyto svobody omezit​.

Napětí vyvrcholilo 23. května 1618 pražskou defenestrací, kdy rozhořčení protestantští šlechtici vyhodili z oken Pražského hradu dva císařské místodržící (Viléma Slavatou a Jaroslava Bořitu z Martinic) – tato událost se stala bezprostřední rozbuškou povstání českých stavů proti Habsburkům​

K politickému a mocenskému pozadí konfliktu patřil i širší evropský kontext. V Říši se protestantská knížata již roku 1608 sdružila do Protestantské unie vedené falckým kurfiřtem, zatímco katolická strana odpověděla vznikem Katolické ligy v čele s bavorským vévodou Maximiliánem I. (1609)​. Rivalita mezi těmito bloky vytvářela výbušné prostředí. Kromě toho probíhala od konce 16. století nizozemská revoluce – nizozemské protestantské provincie bojovaly za nezávislost na katolickém Španělsku. Ačkoli bylo v roce 1609 uzavřeno dvanáctileté příměří mezi Španělskem a Nizozemskem, tento konflikt se znovu rozhořel a ovlivnil dění v říši​.

Katolické Španělsko bylo blízkým spojencem rakouských Habsburků a snažilo se udržet svůj vliv v Německu, zatímco Francie (tradičně katolická) se obávala habsburského obklíčení – ze španělských a rakouských držav – a proto byla připravena podpořit protihabsburskou koalici, přestože šlo o spojenectví s protestanty​. Svou roli sehrály i ambice severských mocností: Dánsko-Norsko a Švédsko (luteránské státy) sledovaly s obavami posilování Habsburků v severním Německu, které hraničilo s jejich zájmovou sférou​. Všechny tyto faktory – náboženské rozpory, mocenské soupeření a regionální konflikty – vytvořily podhoubí, z nějž vzešla třicetiletá válka.

Hlavní etapy konfliktu

Třicetiletá válka se tradičně dělí na několik fází podle toho, které státy a vojevůdci v nich dominovali. Historikové obvykle hovoří o čtyřech hlavních částech – česko-falcké, dánské, švédské a švédsko-francouzské válce​. První část lze dále rozdělit na dvě samostatné etapy: českou válku (1618–1620) a falckou válku (1620–1623). Následovala dánská válka (1625–1629), švédská válka (1630–1635) a konečně francouzsko-švédská válka (1635–1648). Níže jsou popsány jednotlivé etapy v chronologickém pořadí.

Česká fáze (1618–1620)

České stavovské povstání vypuklo bezprostředně po pražské defenestraci v květnu 1618. Protestantská šlechta v Čechách a na Moravě ustanovila prozatímní vládu a odmítla uznat katolického Ferdinanda II. za svého krále. Místo něj si stavové zvolili za českého krále Fridricha Falckého, kalvinistického kurfiřta Falckého (zeť anglického krále), který byl korunován v Praze v říjnu 1619. Tím se spojilo české povstání s Falckou – Fridrich přijal českou korunu a současně se snažil bránit své dědičné země v Německu.

Na straně stavů bojovali také spojenci z řad protestantských knížat (např. kníže sedmihradský Gabriel Betlén napadl Habsburky z východu). Zpočátku mělo stavovské vojsko určité úspěchy – obsadilo část Rakous a ohrožovalo Vídeň. Habsburská strana však rychle získala silné spojence: císař Ferdinand II. uzavřel spojenectví s bavorským vévodou Maximiliánem I. (Katolická liga) a přispěchalo mu na pomoc i španělské vojsko z Nizozemí. Rozhodující střetnutí přišlo na podzim 1620. 8. listopadu 1620 došlo k bitvě na Bílé hoře u Prahy, kde spojená císařsko-ligistická armáda vedená Johannem Tillym a Karlem Buquoyem drtivě porazila vojsko českých stavů během pouhých dvou hodin boje​. Fridrich Falcký, posměšně přezdívaný „zimní král“, z Prahy uprchl a české povstání se zhroutilo.

Následovaly tvrdé represe: dne 21. června 1621 bylo na Staroměstském náměstí v Praze veřejně popraveno 27 předních představitelů odboje (známá Staroměstská exekuce)​. Konfiskace majetků protestantské šlechty a nucená rekatolizace vedly k exodu mnoha vzdělaných lidí z českých zemí (v exilu skončil například i Jan Amos Komenský). České království bylo pevně podřízeno habsburské moci a ztratilo dřívější náboženské i politické svobody.

Falcká fáze (1620–1623)

Porážkou českého povstání boj neskončil, neboť válka se přelila na území Svaté říše římské. Ferdinand II. hodlal potrestat také Fridricha V. Falckého za jeho účast v českém povstání. Císařská armáda společně s vojsky Katolické ligy proto pokračovala v tažení do Falce (domoviny Fridricha). Do bojů se zapojilo i španělské vojsko z Nizozemí pod vedením generála Spinoly. Protestantská Protestantská unie se ukázala slabou – brzy po porážce Čech se rozpadla (formálně už v roce 1621) a jednotlivá německá knížata bojovala spíše samostatně.

Fridrich Falcký se snažil získat pomoc v zahraničí, ale s malým úspěchem​. Jeho generálové jako hrabě Mansfeld nebo Kristián Brunšvický byli postupně poraženi: roku 1622 utrpěli protestanti těžké porážky v bitvách u Wimpfenu a Höchstu. Zbytky Fridrichova vojska byly definitivně rozdrceny 6. srpna 1623 v bitvě u Stadtlohnu (Tilly rozprášil armádu Kristiána Brunšvického). Tím byl odpor ve Falci zlomen. Císař zbavil Fridricha V. všech titulů a práv – falcké kurfiřtství i s hodností kurfiřta předal jako odměnu Maxmiliánovi I. Bavorskému, svému věrnému spojenci​. Fridrich Falcký odešel do exilu a válka vstoupila na čas do klidnější fáze (1624 bylo obdobím bez velkých bitev, kdy obě strany hledaly nové spojence).

Dánská fáze (1625–1629)

Po porážce českých a falckých stavů získali Habsburkové a Katolická liga na kontinentu značnou převahu. Protestantská knížata v Říši hledala pomoc v zahraničí – obrátila se na dánského krále Kristiána IV., který byl luterán a navíc jako vévoda holštýnský měl v říši své zájmy. Kristián IV. se rozhodl zasáhnout a roku 1625 vstoupil do války jako vůdce koalice severoněmeckých protestantských států. Zpočátku disponoval poměrně silnou armádou (asi 20 000 žoldnéřů a 15 000 dobrovolníků z koalice)​.

Proti němu však stál nejen zkušený hrabě Tilly s vojskem Katolické ligy, ale nově i císařský vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Valdštejn, původem český šlechtic, se po Bílé hoře stal jedním z nejbohatších mužů v říši a za vlastní peníze postavil obrovskou armádu (cca 30–100 tisíc mužů)​. Císař Ferdinand II. mu udělil právo financovat vojsko drancováním dobytých území, což motivovalo Valdštejna k agresivní taktice​.

Roku 1626 došlo k rozhodujícím střetům: bitva u Dessavy (duben 1626) skončila porážkou protestantského vojska hraběte Mansfelda Valdštejnovými oddíly a bitva u Lutteru (srpen 1626) přinesla porážku Dánů samotným Tillym​. Tato dvojitá katastrofa výrazně oslabila protestantské síly. Král Kristián IV. ustoupil do Šlesvicka a Valdštejn následně zahájil ofenzivu hluboko do severního Německa. Do roku 1627 jeho armáda obsadila Meklenbursko, Pomořansko a pronikla až na Jutský poloostrov v Dánsku​.

Dánsku hrozila úplná porážka – hlavní město Kodaň však odolalo díky dánskému loďstvu a Valdštejnovi chyběla flotila, aby mohl město z pevniny oblehnout​. Nepomohly ani pokusy vybudovat průplav mezi Severním a Baltským mořem či dobýt přístav Stralsund; Valdštejn nakonec od obléhání upustil pro velké ztráty​. Dánský král se rozhodl vyjednávat a výsledkem byl Lübecký mír uzavřený v květnu 1629. Podle jeho podmínek si Kristián IV. směl ponechat všechny své domény (Dánsko a Norsko), musel však slíbit, že už nadále nebude zasahovat do záležitostí říšských protestantů​. Dánsko tím fakticky vystoupilo z války.

Vrchol moci Habsburků v této fázi symbolizoval Restituční edikt, který císař Ferdinand II. vydal v březnu 1629 na nátlak Katolické ligy. Tento edikt požadoval vrácení veškerého církevního majetku sekularizovaného protestanty od dob augšpurského míru (1555) – týkal se dvou arcibiskupství, šestnácti biskupství a stovek klášterů​.Restituční edikt znamenal značný zásah do náboženských poměrů a vyvolal obavy i u některých umírněných protestantských knížat, která dosud stála stranou konfliktu. Tím fakticky došlo k přehnanému posílení katolické strany, což paradoxně přimělo další mocnost k intervenci – tentokrát Švédsko.

Švédská fáze (1630–1635)

Do čtvrtého desetiletí války vstupovala Evropa s vědomím, že Habsburkové ovládají většinu střední Evropy. V létě 1630 se do konfliktu rozhodně vložil švédský král Gustav II. Adolf, jeden z nejvýznamnějších protestantských panovníků. V čele dobře organizované a moderně vyzbrojené armády (vylodění na Pomořanském ostrově Usedom v červenci 1630) začal systematicky osvobozovat severoněmecká území od císařské nadvlády. Jeho motivací bylo jak podpořit utlačované protestanty v Říši, tak posílit vliv Švédska v Baltském regionu. Zpočátku postupoval pomalu a snažil se získat spojence mezi německými knížaty.

Situace se vyhrotila roku 1631, kdy císařský velitel Tilly dobyl a strašlivě vyplenil protestantské město Magdeburk – při masakru tam zahynulo přes 20 tisíc obyvatel a z kdysi prosperujícího města zbyly trosky​. Hrůza z osudu Magdeburku přiměla saského kurfiřta Jana Jiřího (dosud váhajícího) přidat se na stranu Švédů. V září 1631 se spojená sasko-švédská vojska střetla s Tillym u Breitenfeldu nedaleko Lipska a po pětihodinové bitvě zcela rozprášila císařsko-ligistickou armádu​. Bylo to první velké vítězství protestantů v této válce, které zvrátilo dosavadní nepříznivý vývoj.

Gustav II. Adolf po triumfu u Breitenfeldu pronikl hluboko do Německa. Jeho vojska táhla vítězně přes Franky a Durynsko, překročila Dunaj a počátkem roku 1632 vstoupila do katolického Bavorska. Švédové obsadili dokonce Mnichov, sídelní město vévody Maxmiliána. Tilly se pokusil zastavit švédský postup, ale byl smrtelně zraněn v bitvě na řece Lechu (duben 1632) a zanedlouho zemřel. Císař Ferdinand II., otřesen porážkami, povolal zpět Albrechta z Valdštejna a znovu ho jmenoval vrchním velitelem císařské armády​.

Valdštejn rychle zverboval nové žoldnéřské vojsko a obrátil situaci: v létě 1632 přitáhl do Čech, vyhnal saské spojence Švédů z Prahy a zpustošil Sasko​. Schylovalo se k velké konfrontaci obou hlavních vojevůdců – švédského krále a Valdštejna. K rozhodující bitvě došlo 16. listopadu 1632 u Lützenu v Sasku. V krvavém střetu se Švédům podařilo císařské vojsko zadržet a způsobit mu těžké ztráty, ale samotný král Gustav II. Adolf v bitvě padl​. Švédská armáda sice u Lützenu zvítězila takticky, avšak ztráta krále hluboce otřásla morálkou protestantů. Valdštejn ustoupil z bojiště, ale císař později jeho neochotu zničit zbytky nepřítele tvrdě kritizoval. Ve Švédsku převzala vládu za nezletilou královnu Kristinu kancléř Axel Oxenstierna, který se rozhodl pokračovat ve válce.

Po Lützenu nastal pat: žádná strana nedokázala dosáhnout rozhodující převahy. Valdštejn začal jednat na vlastní pěst – údajně navazoval kontakty i s nepřáteli, což vzbudilo podezření na císařském dvoře. Nakonec byl Valdštejn v únoru 1634 na rozkaz císaře zavražděn v Chebu, čímž habsburská strana přišla podruhé o svého nejlepšího vojevůdce. Krátce poté však katoličtí spojenci dosáhli velkého vítězství: v září 1634 porazila spojená císařská a španělská armáda vedená španělským princem kardinálem Infantem a královským synem Ferdinandem (budoucím Ferdinandem III.) hlavní švédsko-protestantské síly v bitvě u Nördlingenu.

Protestantská armáda byla zdecimována a ztráta tohoto boje zlomila ochotu německých knížat pokračovat ve válce​. Saský kurfiřt Jan Jiří I., který dosud stál při Švédech, přešel na stranu císaře a sjednal s ním mír. Tento Pražský mír (uzavřen v květnu 1635 v Praze) ukončil švédskou fázi konfliktu. Podmínky míru byly pro říšská knížata poměrně vstřícné: císař souhlasil se zastavením platnosti restitučního ediktu na 40 let a udělil Sasku obě Lužice​. Protestantští a katoličtí vládci v říši se měli smířit a spojit proti zahraničním vetřelcům. Řada protestantských států (Braniborsko, Sasko aj.) skutečně uzavřela s císařem mír a vystoupila z koalice se Švédy. Avšak Švédsko (a několik neústupných německých knížat, např. Hesensko-Kasselsko) v boji pokračovalo dál, byť dočasně oslabené. Válka tím přecházela do své závěrečné, „evropské“ fáze.

Francouzská (švédsko-francouzská) fáze (1635–1648)

Po Pražském míru zůstali hlavními nepřáteli Habsburků už jen Švédové – a ti nyní získali mocného spojence. Kardinál Richelieu, první ministr francouzského krále Ludvíka XIII., dlouhodobě podporoval nepřímo (finančně či diplomaticky) protihabsburskou koalici, neboť cítil příležitost oslabit úhlavního soupeře Francie. Nyní, v roce 1635, se Richelieu odhodlal k přímému vstupu do války. Francie vyhlásila válku Španělsku (a tím nepřímo i císaři) a zahájila vojenské operace na Rýně, v Itálii a Nizozemí. Začala tak švédsko-francouzská fáze konfliktu, v níž na jedné straně stála Fr ancie a Švédsko (podpořené menšími německými spojenci), na druhé straně císařští Habsburkové a Španělé (podpořeni např. bavorským vojskem).

Boj nyní probíhal současně na několika frontách po celé Evropě. Švédové, zotavení z předchozí porážky, znovu vybudovali armádu pod vedením talentovaných generálů, jako byli Johan Banér a později Lennart Torstenson. Francouzi nasadili své nejlepší velitele, např. Louise de Condé (známého jako vévoda z Enghien, později princ Condé) a maršála Henriho de Turenne. První roky této fáze (1635–1636) nebyly pro Francii snadné – španělská vojska podnikla dokonce protiútok až k Paříži. Postupně se však karta obracela. Roku 1636 Švédové porazili císařsko-saská vojska v bitvě u Wittstocku a udrželi si kontrolu nad severním Německem.

Roku 1640 zasáhly Španělsko vnitřní krize (vzpoura v Katalánsku a obnovení nezávislosti Portugalska), což oslabilo jeho válečné úsilí. V roce 1642 zemřel kardinál Richelieu, hlavní architekt francouzské politiky, ale Francie ve válce pokračovala pod vedením jeho nástupce kardinála Mazarina. 19. května 1643 se odehrála slavná bitva u Rocroi v Ardenách: francouzská armáda vedená mladým princem Condém zde drtivě porazila španělské vojsko​. Španělští „tercios“, obávaná pěchota dosud považovaná za nepřemožitelnou, byli u Rocroi zničeni – tato bitva znamenala definitivní úpadek španělské vojenské převahy. Po Rocroi začali Španělé a císař hledat cestu k míru.

Válka však ještě pokračovala několik let, i když obě strany již vyjednávaly. Švédský generál Torstenson porazil roku 1645 císařskou armádu v bitvě u Jankova (v jižních Čechách) a otevřel si cestu na Vídeň. V témže roce utrpěl porážku i bavorský spojenec Habsburků (bitva u Allerheimu 1645). Císař Ferdinand III. byl donucen žádat o příměří. V letech 1646–1648 už bojové operace ztrácely na intenzitě; Habsburkové se snažili udržet své pozice, zatímco Francouzi a Švédové chtěli před mírem získat co nejlepší výchozí stav.

Ještě v létě 1648 – paradoxně po uzavření míru, ale než zpráva o něm dorazila – stihla švédská vojska pod velením generála Königsmarka nečekaným útokem obsadit Pražský hrad a Malou Stranu v Praze. Tím se symbolicky uzavřel kruh třicetileté války: konflikt, který začal v Praze defenestrací, skončil také v Praze bojem, při němž Pražané bránili Staré a Nové Město proti švédským jednotkám. Dne 24. října 1648 byl konečně podepsán vestfálský mír, který ukončil třicetiletou válku – Evropa si po desetiletích zničujících bojů mohla oddechnout.

Klíčové bitvy a zúčastněné strany

Třicetiletá válka byla mimořádně rozsáhlá a zahrnovala bezpočet bitev a obléhání. Mezi nejvýznamnější zúčastněné strany patřili na jedné straně katoličtí Habsburkové – císař Svaté říše římské (Ferdinand II. a po něm Ferdinand III.) podporovaní španělskými Habsburky, papežem a Katolickou ligou (bavorsko-ligistická vojska). Proti nim stála koalice protestantských sil, která se v průběhu války měnila: zpočátku čeští stavové a německá Protestantská unie, posléze Dánsko a zejména Švédsko za krále Gustava Adolfa, a nakonec i katolická Francie pod vedením kardinála Richelieua, jež se přidala z mocenských důvodů​.

Do bojů se zapojila i řada menších států – např. protestantské Sedmihradsko či katolická Polsko-Litva (pomohla císaři vysláním kozáckých jezdců). V čele armád stáli proslulí vojevůdci: na císařsko-katolické straně zejména generálové Albrecht z Valdštejna a Johann Tilly, dále např. Gottfried Heinrich Pappenheim nebo v závěru Ottavio Piccolomini; za Švédy kraloval geniální Gustav II. Adolf a po jeho smrti generálové jako Johan Banér a Lennart Torstenson; na francouzské straně excelovali princ Ludvík Condé a maršál Henri de Turenne. Každá fáze války tak měla své „hrdiny“ i poražené.

Níže uvádíme výběr několika klíčových bitev třicetileté války:

• Bitva na Bílé hoře (8. listopadu 1620) – První rozhodující střet války. U Prahy se habsburská vojska (císařské pod vedením Karla Buquoye a ligistické pod Tillym) utkala s armádou českých stavů vedenou Kristiánem Anhaltským. Během necelých dvou hodin byli stavové drtivě poraženi, což znamenalo zhroucení českého povstání​. Habsburkové pak tvrdě potrestali vzpouru (poprava 27 pánů) a zahájili rekatolizaci českých zemí​.
• Bitva u Breitenfeldu (17. září 1631) – Zlomová bitva švédské fáze. Švédský král Gustav Adolf společně se saským vojskem zde nedaleko Lipska rozprášil armádu Katolické ligy pod velením Tillyho​. Poprvé v této válce zvítězila protestantská strana v otevřeném poli. Bitva ukázala převahu švédské moderní taktiky a pozvedla sebevědomí protestantů. Po Breitenfeldu pronikli Švédové hluboko do Německa.
• Bitva u Lützenu (16. listopadu 1632) – Střetnutí mezi armádou švédského krále Gustava Adolfa a císařskými jednotkami Albrechta z Valdštejna u Lützenu v Sasku. Švédové v bitvě zvítězili takticky, ale zaplatili obrovskou cenu – král Gustav II. Adolf padl přímo na bojišti​. Ztráta charismatického vůdce oslabila protestantské tažení, přestože Valdštejnovo vojsko utrpělo těžké ztráty (zahynul i generál Pappenheim). Lützen bývá hodnocen jako „pyrrhovo vítězství“ Švédů – bitva je připomínána hlavně kvůli smrti Gustava Adolfa.
• Bitva u Nördlingenu (5.–6. září 1634) – Jedna z největších bitev třicetileté války, která se odehrála v Bavorsku. Spojená císařská a španělská armáda zde rozdrtila švédské vojsko (velel mu Bernhard Výmarský a Gustav Horn). Protestanti ztratili přes 12 000 mužů a bitva znamenala konec švédské hegemonie v jižním Německu​. Přímým důsledkem Nördlingenu bylo uzavření Pražského míru (1635), kdy se mnohá protestantská knížata raději smířila s císařem za cenu ústupků.
• Bitva u Rocroi (19. května 1643) – Poslední velká bitva války, proslulá porážka španělských tercios francouzskou armádou. U pevnosti Rocroi v dnešní severní Francii mladý vévoda z Enghien (Ludvík Condé) zcela rozbil elitní španělské jednotky. Španělská armáda ztratila kolem 7 000 mužů a její porážka otřásla pověstí neporazitelnosti Španělska. Bitva u Rocroi uspíšila mírová jednání – krátce po ní, roku 1644, započal v Vestfálsku mírový kongres vedoucí k ukončení války.

(Výše uvedené jsou jen některé z hlavních bitev; konflikt zahrnoval i mnoho dalších významných střetů a obléhání, např. bitvu u Wimpfenu a Stadtlohnu 1622–1623, obléhání Magdeburku 1631, druhou bitvu u Breitenfeldu 1642, bitvu u Jankova 1645 či švédské obléhání Prahy 1648.)

Dopady války na Evropu

Třicetiletá válka zanechala Evropu, zejména střední, v hluboké krizi. Demografické ztráty byly katastrofální – konflikt si vyžádal životy milionů lidí nejen přímými boji, ale i hladem a nemocemi. Na území německých států poklesl počet obyvatel v průměru o 30 % a v nejhůře zasažených oblastech až o dvě třetiny​. Například Braniborsko přišlo o polovinu obyvatel a Pomořansko skoro o 67 %​. Mužská populace byla zdecimována (v průměru pokles o 50 % mužů)​. Hrůzným symbolem válečných útrap se stal osud Magdeburku – z předválečných 25 000 obyvatel města přežilo jen asi 2 500​.

Mnoho měst a vesnic bylo zcela zničeno; kroniky popisují oblasti, kde „člověk jde deset mil a nepotká živáčka, domy plné mrtvol lidí i dobytka“​. Kromě přímého násilí postihly Evropu také hladomory a epidemie – armády ničily úrodu, rabovaly zásoby a na svých taženích roznášely mor a další nemoci. Odhaduje se, že celkem zahynulo v důsledku války 4,5 až 8 milionů lidí​, což z třicetileté války činí jeden z nejkrvavějších konfliktů předindustriální éry.

Politické dopady zásadně proměnily rovnováhu sil v Evropě. Habsburské mocnosti – Španělsko a Rakousko – vyšly z války výrazně oslabeny. Španělská říše ztratila svou postavení evropské supervelmoci; její armáda utrpěla těžké porážky (zejména u Rocroi) a roku 1648 muselo Španělsko uznat nezávislost Nizozemských provincií (formálně se tak završila osmdesátiletá nizozemská válka). Francie naopak z konfliktu vyšla jako nový hegemon – porážkou Španělů a zisky na Rýně (Alsasko) se stala nejmocnějším státem kontinentu.

Švédsko si vydobylo pověst velmoci v Baltském regionu (získalo např. Západní Pomořansko s přístavy) a právo spolurozhodovat o poměrech v říši. Uvnitř Svaté říše římské došlo k dalšímu oslabeni císařské autority – říšská knížata si vybojovala větší míru samostatnosti a právo uzavírat aliance. Válka tak paradoxně uspíšila nástup absolutismu v mnoha zemích: jelikož císař už neměl sílu vnucovat jednotnou vůli, jednotliví vladaři (kurfiřti, vévodové) vládli ve svých zemích neomezeně​. Platí to i o českých zemích – po potlačení stavovského povstání zde Habsburkové nastolili absolutistickou vládu a zavedli tvrdý rekatolizační režim, což mělo dlouhodobý vliv na českou kulturu a společnost (období tzv. doby temna v 17. a 18. století)​.

Ekonomické následky třicetileté války byly drtivé. Válečné tažení spojené s pustošením zemědělské půdy, rabováním měst a vybíráním kontribucí uvrhlo rozsáhlé oblasti do hospodářského úpadku. Obchod a řemesla se v zasažených zemích prakticky zastavily, mnohá města nikdy zcela neobnovila svůj předchozí rozkvět. Venkov byl zpustošen – například v oblastech východně od Labe bylo zničeno nebo opuštěno až 87 % usedlostí​. Úbytek pracovní síly vedl k poklesu zemědělské produkce a hladomorům. Šlechtické statky v Čechách a Uhrách změnily kvůli konfiskacím majitele a do země přišli noví osadníci (často cizinci, kteří nahradili původní protestantské obyvatelstvo). Obnova hospodářství trvala v některých regionech desítky let – například v Čechách se populace vrátila na předválečnou úroveň až koncem 17. století.

Kulturní a společenské dopady byly rovněž značné. Válka ukončila období relativní náboženské plurality v mnoha částech Evropy – prosadila se rekatolizace ve střední Evropě a protestantství v některých oblastech zcela vymizelo (např. v Čechách). Na druhé straně, v rámci protireformace došlo k rozmachu barokní kultury a umění, které měly pomoci znovu katolizovat postižené země​. Barokní architektura, malířství i hudba definovaly tvářnost poválečné střední Evropy.

Válka též ovlivnila myšlení lidí – zažité hrůzy a nejistoty posílily náboženský fatalismus, ale také postupně vyvolaly touhu po silném řádu a míru (což nahrávalo nástupu absolutistických monarchií, které slibovaly pořádek). Utrpení civilního obyvatelstva vešlo do literatury a umění: bezprostředně po válce vznikl slavný román „Dobrodružný Simplicius Simplicissimus“ od H. J. Ch. von Grimmelshausena, realisticky popisující zkaženost a bídu válečných let; o dvě století později zasadil dramatik Bertolt Brecht do třicetileté války svůj protiválečný příběh „Matka Kuráž a její děti“. Třicetiletá válka tak silně rezonovala v paměti Evropy jako memento náboženské nesnášenlivosti a nekontrolovaného násilí.

Vestfálský mír a jeho význam

Podepsání vestfálského míru v Münsteru roku 1648 (obraz Gerarda Terborcha). Mírová jednání trvala od roku 1644 celkem pět let a účastnili se jich zástupci většiny evropských států.​

Mírová jednání, jež ukončila třicetiletou válku, probíhala od roku 1644 paralelně ve dvou vestfálských městech – Münsteru a Osnabrücku (odtud označení vestfálský mír). Dne 24. října 1648 byly podepsány dvě související smlouvy (jedna s Francií v Münsteru a druhá se Švédskem v Osnabrücku), které společně tvoří Vestfálský mír​. Kromě ukončení třicetileté války tyto dohody vyřešily i dlouholetou nizozemskou válku – Španělsko uznalo nezávislost Nizozemí (Spojených provincií). Vestfálský mír tak přinesl Evropě tolik očekávaný pokoj zbraní. Jeho klíčový význam však spočívá také v tom, že zásadně překreslil politickou mapu Evropy a nastolil nový řád mezinárodních vztahů.

Podmínky vestfálského míru znamenaly vítězství pro protestantské státy a Francii. Francie získala část Alsaska a potvrzení svrchovanosti nad některými dosud říšskými oblastmi (Metz, Toul a Verdun, držené již dříve). Švédsko obdrželo území v severním Německu (Západní Pomořansko s přístavem Štětín, dále Brémy a Verden) a finanční odškodnění; zároveň získalo spolu s Francií postavení garanta mírových ujednání v říši. Braniborsko-Prusko (jako významný protestantský stát) si polepšilo ziskem Východního Pomořanska a několika biskupství.

Bavorsko si podrželo Horní Falc a kurfiřtskou hodnost, kterou mu císař udělil během války. Pro obnovený rod Falckých (syn Fridricha V., Karel Ludvík) byla zřízena nová, osmá kurfiřtská hodnost a navrácena Dolní Falc – tím byl částečně rehabilitován kdysi sesazený falcký rod. Habsburkové museli uznat územní ztráty a smířit se s oslabením svého vlivu. Vestfálská smlouva formálně potvrdila nezávislost Švýcarska na říši (de facto existující již dříve) a rozšířila autonomii jednotlivých říšských států.

Zásadní byly náboženské a ústavní ujednání vestfálského míru. Potvrdil a upravil se v něm augšpurský náboženský mír: vedle katolicismu a luteránství bylo nově legitimováno i kalvinistické vyznání (dříve považované za nelegální)​. Platila nadále zásada cuius regio, eius religio, avšak s určitými zárukami pro menšiny – poddaní odlišného vyznání směli praktikovat víru v soukromí nebo se vystěhovat. Vestfálský mír tak fakticky přiznal, že náboženskou jednotu říše nelze obnovit a že je třeba akceptovat trvalou pluralitu vír. Paradoxně ale také vedl k přísnějšímu vymáhání náboženské konformity uvnitř jednotlivých zemí než před válkou​.

Pro české země vestfálská ujednání znamenala potvrzení poválečných poměrů – rekatolizace a absolutistická vláda Habsburků (česká otázka nebyla na kongresu otevřena, exulanti jako J. A. Komenský zůstali v cizině)​.Vestfálský mír také definitivně ukončil éru náboženských válek v Evropě – třicetiletá válka byla posledním velkým konfliktem, v němž hrál hlavní roli náboženský motiv​. Od tohoto bodu se mezinárodní spory řešily primárně na základě státních (mocenských) zájmů, nikoli ve jménu víry.

Účastníci vestfálského kongresu vytvořili nový systém mezinárodních vztahů, který stál na zásadě suverénní rovnosti států. Bylo deklarováno, že každý signatář míru – tedy každý stát či kníže – má právo zvolit si vlastní formu vlády a náboženství a spravovat si své území bez vnějšího zásahu​. Stát byl uznán za základní jednotku evropského řádu, nikoli nadnárodní idea (říše) či náboženství​. Tento princip představoval obrat v historii – znamenal zrod moderního pojetí státní svrchovanosti (suverenity). Od Vestfálska formálně neexistovala vyšší moc (např. císař nebo papež), která by mohla zasahovat do vnitřních záležitostí jiného státu; všechny státy, velké či malé, si byly z hlediska mezinárodního práva rovny​. Vestfálský mír tak položil základy tzv. vestfálského systému světového pořádku, který s drobnými úpravami přetrval staletí.

Dlouhodobý dopad na mezinárodní vztahy a suverenitu států

Vestfálský mír z roku 1648 je všeobecně považován za mezník ve vývoji mezinárodních vztahů. Potvrdil totiž principy, na nichž stojí moderní suverénní státový systém. Klíčovou myšlenkou je, že státy jsou suverénní a samostatné – každá vláda vykonává nejvyšší moc na svém území (vůči svým obyvatelům) a zároveň žádný stát nepodléhá autoritě jiného vnějšího subjektu​. Tím vznikl koncert suverénních států, kde se vztahy řídí dohodami mezi rovnými subjekty.

Tento koncept vestfálské suverenity (pojmenovaný právě podle Vestfálského míru) znamenal zásadní odklon od středověkého uspořádání Evropy, které bylo založeno na hierarchii (císař, králové, papež) a na nadnárodních náboženských poutech. Po roce 1648 již dynastické ani náboženské nároky neměly mít přednost před státní suverenitou – jak trefně poznamenal Henry Kissinger, Vestfálský mír vyhlásil, že základním stavebním kamenem evropského řádu je stát, nikoli dynastie či náboženství​. Každý panovník si směl určit vnitřní uspořádání svého státu a jeho náboženskou orientaci, aniž by do toho mohly ostatní mocnosti legálně mluvit​.

Tento vestfálský princip se stal fundamentem mezinárodního práva a diplomacie. Vznikla praxe velkých mírových kongresů – vestfálský kongres byl první svého druhu, později na něj navázal např. Vídeňský kongres 1815 – a také stálých diplomatických zastoupení mezi státy. Rivalita mezi zeměmi se po Vestfálu měla řešit smlouvami a válka byla chápána jako krajní prostředek, nikoli jako náboženská mise. Samozřejmě i nadále docházelo k mnoha válkám, ale jejich charakter se změnil: jednalo se převážně o konflikty dynastické či územní (např. válka o dědictví španělské 1701–1714, napoleonské války), nikoli už o vyhlazovací náboženské války.

Koncept rovnováhy sil (balance of power) – tedy idea, že žádný stát nemá získat drtivou převahu nad ostatními – se stal vodítkem evropské politiky, aby se předešlo opakování totálního konfliktu. Vestfálský systém tak zahájil éru, v níž se evropské státy jako Francie, Anglie, Rakousko, Prusko či Rusko pohybovaly na geopolitické šachovnici s jasně vytyčenými hranicemi a s vědomím své suverenity.

Dlouhodobě se vestfálské pojetí suverenity rozšířilo i mimo Evropu – stalo se základem dnešního systému národních států na celém světě. I moderní Organizace spojených národů vychází z principu suverénní rovnosti svých členů, jehož kořeny sahají právě k Vestfálu. Přestože se mezinárodní vztahy od 17. století dále vyvíjely (např. vznikly mezinárodní organizace, právo národů na sebeurčení apod.), vestfálské dědictví je patrné dodnes. Třicetiletá válka tak nejen zformovala mapu Evropy své doby, ale jejím ukončením byl nastolen nový světový řád, který určil směr vývoje mezinárodní politiky na celá další staletí​. Vestfálský mír bývá právem označován za počátek moderních mezinárodních vztahů a suverénních států – hořce vykoupený mír po třicetiletém běsnění se stal poučením, jak uchovat stabilitu v mnohotvárném společenství národů.

Pomohl vám tento článek? Pokud ano, budeme rádi, když ho budete sdílet, nebo si přečtete některý z našich dalších zajímavých článků. Nebo se podívejte na naše další projekty jako PražskéMuzikály.cz, Tipy-na-dárek.cz nebo třeba Zveráč.cz.