Blog

Úvod do vyvolávání duchů

Vyvolávání duchů (též spirituální seance) označuje mystický rituál, při kterém se jednotlivci nebo skupina lidí snaží navázat kontakt s duší zemřelé osoby. Od nepaměti láká lidstvo touha komunikovat s oním světem – ať už z potřeby získat rady od předků, vyhledat útěchu po ztrátě blízkého, nebo prostě ze zvědavosti a touhy po tajemnu. Jednotný postup, jak vyvolat ducha, neexistuje. Po celém světě se vyvinuly různé metody a tradice, jak údajně s duchy navázat spojení, od šamanských rituálů až po moderní techniky s využitím elektroniky.

Ačkoli je komunikace s duchy populární námět v hororech a mnozí lidé ji berou jako zábavu na párty, je nutné si uvědomit, že může jít o riskantní podnik. Mnozí odborníci považují spiritistické praktiky za nepodložené a pseudovědecké. Přesto přetrvává fascinace tímto fenoménem a stále se najdou odvážlivci, kteří různými způsoby zkoušejí „otevřít bránu“ do světa duchů. V tomto článku se podíváme na historii vyvolávání duchů, představíme nejčastější metody a pomůcky, které se při těchto pokusech používají, a vysvětlíme si proč není dobrý nápad to dělat.

Stručný historický přehled

Touha mluvit s mrtvými je pravděpodobně stejně stará jako lidstvo samo. V mnoha starověkých civilizacích hráli duchové významnou roli – například ve starověké Mezopotámii, Řecku či Číně se objevují příběhy o kontaktech s dušemi předků. Naopak židovsko-křesťanská tradice něco takového přísně zapovídala; Bible výslovně zakazuje vyhledávat média či nekromanty a po dlouhá staletí bylo jakékoli „obcování s duchy“ považováno za kacířství trestané i smrtí.

Teprve v 18. a 19. století se situace změnila. V období barokního mysticismu (17.–18. století) začal ve společnosti narůstat zájem o emocionální duchovní prožitky přesahující hranice života a smrti. V 18. století se v Evropě dokonce otevíraly specializované salóny, kde měšťané pořádali seance jako formu netradiční zábavy – spojení fascinace tajemnem, nadpřirozenem a tak trochu i morbiditou. Tento trend pokračoval a vyvrcholil v druhé polovině 19. století hnutím spiritismu. Spiritismus, vzniklý roku 1848 v USA, proměnil vyvolávání duchů v masový fenomén. Tehdy doslova „vešlo do módy“ mluvit s duchy zemřelých.

Za zrod moderního spiritismu jsou často považovány příběhy sester Foxových v Americe. V roce 1848 začaly sestry Maggie a Kate Foxovy ve státě New York pořádat domácí seance – tvrdily, že pomocí záhadných zaklepání komunikují s duchem zavražděného obchodníka. Jejich vystoupení přitahovala pozornost a brzy se vydaly na turné, čímž inspirovaly tisíce dalších lidí k pořádání spiritistických večírků. Spiritistické seance se rychle rozšířily z USA do Evropy a získaly si příznivce napříč společenskými vrstvami. Dokonce i tak významné osobnosti, jako byl americký prezident Abraham Lincoln, se seancí účastnily – Lincoln s manželkou pořádali v Bílém domě seance ve snaze spojit se se svým zesnulým synem. Zájmu o vyvolávání duchů neodolaly ani evropské šlechtické kruhy; známé jsou spiritistické experimenty na carském dvoře v Rusku či v salónech viktoriánské Anglie.

S rozmachem spiritismu koncem 19. a začátkem 20. století se ovšem objevilo i mnoho podvodníků a šarlatánů, kteří na důvěřivosti lidí parazitovali. Mnozí tehdejší „médiové“ pořádali show v temných místnostech, kde pomocí triků a iluzí předstírali duchovní jevy – levitující předměty, tajemné hlasy či zhmotnělé postavy. Například proslulá polská spiritistka Stanisława Tomczyk předváděla levitaci malých předmětů, ale později vyšlo najevo, že objekty byly připevněné tenkým vlascem. Skepticky naladění vědci té doby, jako Dmitrij Mendělejev v Rusku, dokonce zkoumali seance a odhalovali podvody – Mendělejev označil spiritistické seance za novou formu šarlatánství. Samy sestry Foxovy nakonec po letech přiznaly, že jejich slavná spiritistická zaklepání byla dílem lidské manipulace, nikoli duchů (údajně lusknutí jejich kloubů nohou pod stolem).

Historicky však vyvolávání duchů nemělo jen podobu salonních hrátek západních spiritualistů. V mnoha původních kulturách po celém světě plnili obdobnou úlohu šamani a léčitelé, kteří vstupovali do transu, aby „hovořili“ s duchy předků či přírodními duchy a získali od nich rady nebo pomoc. Tyto tradice sahají hluboko do historie a často byly (a jsou dodnes) součástí náboženských obřadů daných společenství. Rozdíl je, že zatímco šamanismus byl obecně přijímanou součástí kultury, spiritistické seance v moderní době byly spíše volnočasovou senzací (a později i předmětem vědecké skepse).

Praktické metody vyvolávání duchů

V průběhu let vzniklo několik praktických metod, jak se pokoušet vyvolat duchy. Liší se svým postupem i pomůckami, ale cíl mají společný – umožnit komunikaci s údajnou entitou z onoho světa. Níže popisujeme ty nejznámější způsoby, od tradičních seancí až po moderní „digitální“ spiritismus:

Klasické spiritistické seance

Tradiční spiritistická seance probíhá obvykle v noci nebo za šera, ve skupině lidí sedících okolo stolu. Často se zhasne nebo velmi ztlumí světlo – klasickým obrazem je místnost osvětlená jen svíčkami. Účastníci si mohou společně sednout do kruhu a držet se za ruce, čímž údajně vytvoří ochranný kruh bránící vstupu zlých sil. Seanci obvykle vede médium, tedy osoba považovaná za citlivou ke spirituálním vlivům. Úkolem média je navázat spojení s duchem a zprostředkovat komunikaci mezi ním a ostatními účastníky.

Průběh seance se může lišit podle tradice. Někdy médium upadne do transu a skrze něj promlouvá údajným hlasem vyvolaného ducha – mění hlas, odpovídá na otázky přítomných, případně předává poselství. Jindy se duchové mají ozývat nepřímo: médium (nebo i kdokoli ze skupiny) položí otázku do ticha a skupina čeká na znamení. Znamením může být zaklepání (jeden ráz = ano, dva = ne, apod.), pohyb předmětu na stole, náhlý chlad v místnosti, záblesk světla či jiné nevysvětlitelné úkazy. V 19. století bylo oblíbené například stolování s duchy – skupina seděla s dlaněmi položenými na stole a vyzývala ducha, aby pohnul stolem nebo jeho nohami poklepal o podlahu v odpovědi na otázky. Někdy se stůl skutečně začal hýbat či nadskakovat, což přítomní považovali za důkaz entity (ve skutečnosti však šlo buď o záměrné postrkování, nebo mimovolné pohyby způsobené svalovou mikroaktivitou účastníků).

Spiritistická seance může zahrnovat i používání dalších pomůcek, jako je spiritistická tabulka (Ouija) nebo psací planžeta – těm se věnujeme níže. Důležitou roli hraje rituál: často se na úvod pronáší modlitba nebo formule žádající příchod „hodných“ duchů a na závěr se seance řádně ukončuje (poděkování duchu a rozloučení), aby se předešlo tomu, že duch zůstane v prostoru. Zkušená média varují, že pokoušet se vyvolat duchy bez vedení může být nebezpečné – nezkušení lidé prý mohou přivolat i nežádoucí nebo klamavou entitu a nemusejí poznat, s kým mají tu čest. V kruzích věřících se traduje, že přeruší-li se ochranný kruh uprostřed komunikace nebo se seance neukončí správně, může „něco“ zůstat a obtěžovat přítomné. Tyto obavy patří k folklóru spiritistů, ale mnoho lidí je bere vážně.

Ouija a spiritistická tabulka

Jednou z nejznámějších metod komunikace s duchy je používání spiritistické tabulky, často označované obchodním názvem Ouija. Ouija je plochá deska, na které jsou vytištěna písmena abecedy, číslice 0–9 a slova „ANO“ a „NE“ (případně „sbohem“). K tabulce patří pohyblivý ukazatel – planžeta, obvykle malá destička či srdcovitý ukazatel s průzorem. Princip je jednoduchý: účastníci lehce položí prsty na planžetu, položí duchovi otázku a čekají, až se planžeta sama (či spíše „sama“) pohne a začne ukazovat na jednotlivá písmena, ze kterých se skládá odpověď. Tabulka Ouija se objevila koncem 19. století – kolem roku 1886 ji spiritisté v USA používali k rychlejšímu získávání písemných zpráv od duchů a roku 1890 byla komerčně uvedena na trh jako společenská hračka. Přestože se prodávala jako zábavná hra, mnoho lidí věřilo (a dodnes věří), že jde o skutečný nástroj komunikace s oním světem.

Používání ouija tabulky zažilo velkou renesanci v posledních desetiletích. Stále jde o populární aktivitu, zejména mezi mladšími lidmi, kteří ji často zkoušejí pro vzrušení na různých setkáních. Tabulka Ouija se objevuje v mnoha hororových filmech a její aura tajemna tím ještě zesílila. Zároveň ale existuje nespočet varování a děsivých historek spojených s jejím používáním. Církevní představitelé opakovaně upozorňují, že hraní si s ouija může otevřít mysl zlým vlivům – například katolická církev ji řadí mezi nástroje satanických praktik a varuje před rizikem démonické posedlosti. I někteří okultisté říkají, že by se tabulka neměla dostat do rukou nezkušených lidí. Příklady z praxe skutečně ukazují, že se seanci s ouijou může zvrtnout: v posledních letech bylo hlášeno několik případů, kdy skupiny zejména mladých osob upadly do hysterie či zdravotních potíží po společném sezení s ouija tabulkou. Například počátkem roku 2023 muselo být ve městě Pasto v Kolumbii hospitalizováno 28 dívek, které ve škole zkolabovaly s úzkostnými záchvaty poté, co se údajně pokusily vyvolat ducha pomocí ouija. Není jasné, zda šlo „jen“ o psychickou sugesci nebo něco nadpřirozeného, ale podobné případy ilustrují, že ouija není pouhá hra a může mít nečekané následky.

Z vědeckého hlediska ovšem ouija tabulka nepředstavuje bránu do světa duchů, nýbrž ukázkový příklad toho, jak nás může oklamat vlastní podvědomí. Pohyb planžety totiž ve skutečnosti způsobují sami účastníci – byť nevědomě. Jde o tzv. ideomotorický efekt, kdy svaly reagují na očekávání a myšlenky, aniž bychom si to uvědomovali. Pokud několik lidí soustředěně myslí na odpovědi, jejich drobné mimovolné pohyby dokážou posouvat ukazatel po písmenkách tak, že z toho vznikají smysluplná slova. Lidská mysl má navíc sklon hledat význam i v náhodných vzorcích. Pro přesvědčené spiritisty je ale ideomotorický efekt jen jedním z možných vysvětlení – oni věří, že v určitých případech skutečně promlouvají duchové a efekt je pouze prostředkem, jak duch pohne našimi svaly. Ať už je pravda jakákoli, ouija zůstává jednou z nejdostupnějších a nejrozšířenějších metod vyvolávání duchů. Právě její zdánlivá jednoduchost (stačí si koupit tabulku v hračkářství) a nevinný image hry z ní činí nebezpečnou zbraň v rukou nepřipravených – může totiž vyvolat silné psychické reakce, kterým se věnujeme dále.

Automatické psaní

Další klasickou spiritistickou metodou je automatické psaní (tzv. psychografie). Spočívá v tom, že člověk uvede svou mysl do zvláštního stavu (do lehkého transu nebo maximálního uvolnění) a nechá ruku, aby sama psala slova či kreslila symboly, aniž by psaný obsah vědomě kontroloval. Věří se, že tak může skrze píšícího komunikovat duch – jednoduše „půjčí“ medium jeho ruku a zprostředkuje zprávu v textové podobě. K automatickému psaní stačí tužka a papír a samozřejmě patřičně mysteriózní nálada. Ve spiritistických kruzích 19. a 20. století byla tato technika velmi oblíbená; média prostřednictvím automatického psaní údajně přijímala dopisy od zemřelých příbuzných, básně či dokonce celé knihy diktované duchy. Známým příkladem je případ americké spisovatelky Pearl Curran, která v roce 1913 začala psát texty, o nichž tvrdila, že jsou jí diktovány duchem dávno zesnulé anglické dámy jménem Patience Worth – tak vzniklo několik románů a básnických sbírek. Podobně i v českých zemích někteří spiritisté praktikovali psychografii a zapisovali poselství od „vyšších bytostí“ či duchovních průvodců.

Automatické psaní může mít různé formy. Někdo prostě drží tužku nad papírem a čeká, až se mu ruka samovolně rozběhne po papíře. Jiní používají planžetu s tužkou – na velký arch papíru položí malou destičku opatřenou tužkou a dotýkají se jí prsty podobně jako u ouija, načež se planžeta rozjede a tužka zaznamenává vzkaz. Výsledek bývá často neuspořádaný text, útržky slov nebo automatické čmáranice, které si až dodatečně vykládají význam. Skeptici upozorňují, že i zde hraje roli především podvědomí pisatele (jeho ruka píše to, co jeho mozek podprahově vytvoří). Zastánci ezoteriky naopak věří, že jde o způsob napojení na podvědomí nebo duchovní průvodce, který obchází filtr rozumové kontroly – a tudíž může přinést informace, k nimž by se člověk vědomě nedostal.

V praxi dnes automatické psaní trochu ustoupilo do pozadí oproti populární ouija tabulce, ale stále má své místo. Někteří lidé jej provozují i samostatně doma jako formu meditace či komunikace se svým „vyšším já“. Pro vyvolávání duchů v pravém smyslu slova se používá spíše ve spiritualistických skupinách nebo seancích, kde médium píše poselství od duchů klientů (například dopis od zesnulého manžela apod.). Ať tak či onak, i u automatického psaní platí, že výsledky nejsou nijak objektivně ověřitelné. Lze jím však docílit hlubokého sebeosvobození – člověk má pocit, že s ním opravdu promlouvá jiná bytost, což může být psychicky velmi silný zážitek (pozitivní i negativní).

EVP neboli elektronický hlasový fenomén

S nástupem technologií se do repertoáru lovců duchů dostaly i elektronické metody komunikace. Jednou z nejznámějších je tzv. EVP (Electronic Voice Phenomenon), česky fenomén elektronického hlasu. Jde o záznamy zvuků či hlasů na elektronická média (dříve magnetofonové pásky, dnes digitální rekordéry), které připomínají hlas patřící údajným duchům. Princip EVP je takový, že vyšetřovatel paranormálních jevů položí v prázdném prostoru otázku – například „Je tu někdo s námi?“ – a nechá běžet nahrávání v místnosti, kde panuje ticho. Lidským uchem často nic neslyší, ale po přehrání záznamu se v šumu mohou objevit nezřetelné zvuky či útržky slov, které tam dříve nebyly. Tyto nečekané hlasy ze záznamu se vykládají jako pokusy duchů komunikovat. Někdy jsou velmi slabé a nejasné, jindy prý překvapivě zřetelné.

O EVP se začalo mluvit kolem poloviny 20. století. V roce 1959 švédský malíř a filmař Friedrich Jürgenson údajně náhodou objevil EVP při nahrávání zpěvu ptáků – na pásce po návratu domů zaslechl kromě ptačího zpěvu i hlasy svých zemřelých rodičů. Jürgenson od té doby pořídil stovky podobných nahrávek a stal se jedním z průkopníků fenoménu. Dalším nadšencem byl lotyšský psycholog Konstantin Raudive, který nashromáždil dokonce přes 100 000 záznamů údajných spirituálních hlasů a v 70. letech o tom vydal knihu. Dokonce i slavný vynálezce Thomas Alva Edison projevil o komunikaci s duchy zájem – věřil, že pokud duchové existují a mají vůli komunikovat, měla by existovat možnost sestrojit přístroj, který by jejich hlasy zachytil. Edison se prý sám pokusil takový „telefon k duchům“ zkonstruovat, avšak neúspěšně. Jeho následovníci a další badatelé však pokračovali a postupem času se z lovu EVP stala běžná součást paranormálních vyšetřování.

K zaznamenávání EVP se používají citlivé audio rekordéry. Někdy badatelé nechávají nahrávat v prázdných údajně strašidelných domech celou noc a pak hodiny probírají šum v naději, že objeví třeba šeptnuté „pomoc…“ nebo zavolání jména. Moderní technika přinesla i tzv. spirit boxy – zařízení, která rychle přelaďují rádio na různých frekvencích, což vytváří změt bílého šumu a útržků slov z éteru. Teoreticky se duch může do tohoto šumu „vložit“ a skrze náhodná slova z rádia sestavit odpověď. V praxi spirit box vydává neustálé kvílení a úryvky vysílání, ve kterých nadšenec opět může zaslechnout to, co chce. A tím se dostáváme k vědeckému vysvětlení fenoménu EVP – podobně jako u ouija tabulky zde hraje velkou roli lidská psychologie. Mozek má tendenci nacházet známé vzory i v chaotickém hluku (apofenie); slyšíme-li náhodné zvuky, náš mozek v nich může vytvářet slova nebo věty, kterým chceme rozumět. Jde o sluchovou obdobu vidění obličejů v oblacích (pareidolie). Kromě toho mnohé nahrávací přístroje mohou zachytit třeba vzdálené vysílání nebo zakmitání, které působí jako hlas, a člověk si to pak vyloží po svém. Vědecké pokusy zatím nepotvrdily, že by EVP byly prokazatelně hlasy zemřelých – jde spíše o mix psychosomatických jevů a technických artefaktů. To ovšem lovcům duchů nebrání, aby dál pokládali diktafony na hřbitovech a vzrušeně si šeptali: „Taky jsi tam slyšel to ano?“

Moderní digitální spiritismus

Snaha komunikovat s duchy drží krok s technologickým pokrokem. Dnešní mladá generace přenáší duchařské pokusy i na sociální sítě – platformy jako TikTok, YouTube či Instagram jsou plné videí, kde se jednotlivci či skupinky pokoušejí vyvolat duchy a podělí se o své zážitky s publikem. Trendy tagy jako #GhostChallenge nebo #VyvoláváníDuchů lákají zvědavce k vyzkoušení jednoduchých rituálů, často prezentovaných spíše jako zábavná výzva než seriózní okultní obřad. Na TikToku kolují návody na údajně účinné „rituály“, někdy bizarní (např. hra Charlie Charlie s tužkami, vyvolávání Krvavé Mary před zrcadlem v koupelně apod.), jindy prostě převzaté klasiky typu ouija. Sociální sítě tak fungují jako nový „salon“, kde se zkušenosti s duchy sdílejí – bohužel však často bez jakýchkoli varování před možnými následky. Co začíná jako legrace pro virální videa, může u některých citlivějších jedinců vyvolat stejnou úroveň vyděšení, jako kdyby rituál prováděli vážně.

Kromě toho existuje celá řada mobilních aplikací a digitálních nástrojů, které slibují usnadnit lov duchů. V online obchodech lze najít „ghost radary“, „spirit box“ aplikace, digitální ouija tabulky či AR hry, které zobrazují duchy ve vašem okolí pomocí kamery. Tyto aplikace většinou využívají senzory telefonu (magnetometr, mikrofon) a generují grafiku či zvuky, jež budí zdání přítomnosti ducha. Například Ghost Detector zobrazí na kameře levitující siluetu, EVP Recorder přehraje zkreslené zvuky jako odpovědi na otázky, atd. Je však nutné říci, že žádná seriózní evidence neprokazuje, že by tyto aplikace skutečně zaznamenávaly paranormální jevy – jde hlavně o zábavu, někdy doplněnou o strašidelný design pro navození atmosféry. Přesto lze pozorovat, že se zrodil fenomén „digitálního spiritismu“: lidé se scházejí v online prostředí (třeba živé streamy) a společně sledují, zda se na obrazovce neukáže duch nebo nezasvítí nějaký indikátor prý signalizující nadpřirozeno.

Moderní doba také přeje kombinování tradičních a nových metod. Najdeme skupiny nadšenců, kteří vyrážejí s tabletem do terénu, na opuštěná místa, a tam pořádají seance – částečně klasické (svíčky, vyvolávání jména zemřelého), částečně podpořené technikou (měření elektromagnetického pole, termokamery na zachycení chladných „duchařských“ oblastí, laserové mřížky pro detekci pohybu apod.). Tyto ghost-huntingové výpravy jsou populární například v USA a Británii, ale i u nás se pořádají paranormální průzkumy historických budov. Zde už se však dostáváme spíše na území amatérské investigativní činnosti než vyloženě „vyvolávání duchů“ v původním smyslu.

Co si z moderních trendů odnést? Snad hlavně to, že touha po kontaktu s neznámem je stále živá, jen prostředky se mění. A i když se nám může zdát, že aplikace v mobilu nemůže nic způsobit, lidská psychika může zareagovat silně i na digitální podněty. Pokud se někdo ponoří příliš hluboko do virtuálního lovu duchů, může ho to ovlivnit obdobně jako reálný rituál.

Pomůcky k vyvolávání duchů

Při pokusech o kontakt s duchy lidé tradičně používají různé pomůcky a rekvizity, které mají buď usnadnit komunikaci, nebo navodit patřičnou atmosféru. K nejčastějším patří:

• Svíčky: Tlumené osvětlení je pro seance typické – svíčky (často bílé nebo fialové pro „spirituální“ energii) se používají jako jediný zdroj světla. Plamen svíčky dodává rituálu mystický nádech a podle spiritualistů také svojí energií pomáhá duchům projevit se. Někdy se pozoruje chování plamene – mihotání nebo náhlé zhasnutí svíčky může být vyloženo jako znamení přítomnosti ducha. Svíčky mohou být rozmístěny v kruhu kolem skupiny nebo na stole ve tvaru kříže apod. (podle povahy rituálu).
• Zrcadla: Zrcadlo je odpradávna považováno za bránu do jiných světů. V rámci vyvolávání duchů se používá metoda zvaná scrying (věštění z odrazu) – do ztemnělého zrcadla při slabém světle svíčky se člověk zahledí tak upřeně, až může vidět tváře či postavy (které považuje za duchy). Slavná hra „Krvavá Mary“ je založená na tomto principu – opakovaným vyvoláváním ducha do zrcadla se má zjevit. Vážnější média někdy zrcadlo využívají k tomu, aby duch mohl manifestovat svou podobu. Byly popsány případy, kdy účastníci seance v zrcadle viděli místo své tváře tvář zemřelého. Skeptik by řekl, že si představivost pohrála s myslí ve tmě, ale pro dotyčné to byl nezapomenutelný důkaz spojení. Zrcadla se rovněž používají při rituálech psychomanteum, což jsou speciálně upravené místnosti se zrcadlem, kde se lidé snaží navodit komunikaci s mrtvými (tuto techniku zpopularizoval v 90. letech například psycholog Raymond Moody pro terapeutické účely).
• Křišťály a kameny: Mnoho ezoterických praktik zahrnuje krystaly pro posílení energie a ochranu. Při vyvolávání duchů se mohou na stůl pokládat křišťály (čirý křemen pro zesílení spirituální energie, ametyst pro ochranu a duchovní vedení, černý turmalín pro odpuzení negativních entit apod.). Někteří média drží krystal v ruce během transu jako „baterii energie“. Křišťálová koule, ikonický atribut jasnovidců, také nachází uplatnění – soustředěním pohledu do lesklé koule se médium uvádí do transu a může pak předávat vize od duchů. Kameny tedy slouží jako jakési energetické katalyzátory a zároveň dodávají účastníkům pocit bezpečí (např. vědomí, že mají ochranný amulet proti zlému duchu).
• Kouř a vůně: Kouř z vonných tyčinek, kadidla či bylin (šalvěj, pelyněk) je tradiční součástí okultních obřadů. Při seanci se často zapaluje kadidlo nebo byliny jednak pro navození atmosféry, jednak k „očištění prostoru“. Například vykuřování svazkem bílé šalvěje má očišťovat místnost od negativních energií před rituálem. Stoupající dým navíc působí vizuálně zajímavě – někteří věří, že duch může své obrysy ukázat v záhybech kouře. Po skončení vyvolávání se prostor opět vykuřuje, tentokrát na rozloučenou s entitami. Kromě kouře hrají roli i vůně – aroma jako myrha, santal nebo jasmín jsou považovány za „spirituální“. Mohou prý přilákat pozitivní duchy, zatímco zápach (síra apod.) je spojován s démonickými silami.
• Další pomůcky: K vyvolávání duchů se dá využít téměř cokoli, co pomůže komunikaci nebo vytvoří prostředí. Tradiční jsou psací potřeby a papíry (pro zapsání vzkazů či automatické psaní), fotografie zemřelých (může posloužit jako „fokus“ pro přivolání konkrétní duše), osobní předměty zesnulého (údajně usnadní spojení s jeho duchem, protože nesou jeho energii). Ve viktoriánských dobách se používaly třeba spiritistické trumpety – duté kužely, do kterých v temné místnosti duch šeptal, aby byl lépe slyšet hlas (často to samozřejmě médium samo podvodně mluvilo do trouby). Dnes můžeme mezi pomůcky zařadit i zmíněné elektronické přístroje: EMF metry (detektory elektromagnetického pole, jimiž lovci duchů sledují „výkyvy energie“ při výskytu entity), infračervené teploměry (náhlý pokles teploty v místnosti je pokládán za znak ducha) nebo obyčejné kamery (pro zachycení orbů, stínů či postav na videu). Samozřejmě nesmíme zapomenout na spiritistickou tabulku Ouija, která je sama o sobě pomůckou – tu jsme však pro její významnost probrali samostatně výše. Mnoho lidí rovněž nedá dopustit na Bible, krucifixy, svěcenou vodu či talismany pro ochranu během vyvolávání – i když jde o paradox, snažit se navázat kontakt s duchy a současně volat na pomoc náboženské symboly, svědčí to o tom, že i odvážní spiritisté mohou mít strach z neznámého a chtějí se pojistit.

Seznam pomůcek by mohl pokračovat, ale důležité je, že slouží hlavně dvěma účelům: zvýšení šance na „kontakt“ a zvýšení pocitu bezpečí u vyvolávačů. Ani svíčky, ani křišťály však nejsou všemocné – pokud duchové neexistují, nepomůže nic; a pokud existují, nikdo nezaručí, že právě tyto předměty je přilákají či udrží na uzdě.

Psychologické a fyzické důsledky vyvolávání duchů

Při zkoušení vyvolávat duchy si lidé často neuvědomují psychické a dokonce i fyzické dopady, jaké na ně tato zkušenost může mít. Ať už objektivně existuje kontakt s oním světem, či nikoli, subjektivní prožitek může být velmi intenzivní a ovlivnit psychiku účastníků.

Psychické následky

Nejběžnějším důsledkem neodborného zahrávání si s vyvoláváním duchů je strach. Lidská představivost dokáže po seanci pracovat na plné obrátky – najednou začne člověk slyšet šramoty v bytě, cítit se sledován, zdát se mu děsivé sny. Pokud při vyvolávání zažil nějaký „nevysvětlitelný“ jev (byť třeba jen průvan hýbající záclonou), může ho to hluboce vyděsit. Takový strach může přerůst až v paranoidní stavy, kdy se jedinec bojí zhasnout světlo nebo zůstávat o samotě, protože věří, že něco zlého přivolal. U citlivějších osob nebo u dětí může spiritistický pokus zanechat dlouhodobé trauma – například panické ataky v noci, pocity úzkosti a nejistoty, které mohou vyústit až v psychickou poruchu. Zmíněný případ kolapsu dívek v Kolumbii ukazuje, že kolektivní sugesce může vyústit v hromadnou hysterii se zdravotními projevy.

Dalším psychickým rizikem je závislost na fenoménu duchů. Někdo se jednou zúčastní seance a odnese si silný zážitek (ať už pozitivní – „babička na mě promluvila ze záhrobí“, nebo negativní – „cítil jsem dotek zlého ducha“). To ho může přimět zkoušet to znovu a znovu, hlouběji se ponořit do okultismu, pátrat po dalších důkazech. Může se z toho stát obsese – dotyčný začne veškerý volný čas trávit komunikací s neviditelnými entitami, což ho společensky izoluje a odvádí od reality. V krajních případech se mohou dostavit i halucinace či bludy – například člověk uvěří, že ho duch stále doprovází, slyší hlasy, které ho navádějí. U psychicky labilních jedinců by takový spouštěč mohl vést až k rozvinutí schizofrenie nebo jiných závažných potíží.

Je tu i aspekt manipulace – a to jak sebemanipulace, tak podlehnutí cizí manipulaci. Sebemanipulace spočívá v tom, že člověk věří tomu, co chce věřit: například si vsugeruje, že duch, kterého vyvolal, s ním nadále zůstává a radí mu. Může začít omlouvat vlastní neúspěchy tím, že mu „duch škodí“, nebo naopak činit důležitá rozhodnutí na základě domnělých rad ze seance. Takový odklon od reality a spoléhání na neověřená „poselství“ může vést k špatným životním krokům. Pokud jde o manipulaci ze strany druhých – bohužel v oblasti spiritismu vždy působili lidé, kteří využívají důvěřivosti. Například falešná média, která vás úmyslně vyděsí tvrzením, že se na vás přilepil zlý duch, a nabídnou zpoplatněné „odčarování“. Člověk pod dojmem strachu snadno udělá, co mu takový manipulátor řekne, a může přijít o peníze, důstojnost i duševní rovnováhu.

Na druhou stranu, nelze opomenout, že někteří lidé mohou krátkodobě zažít i pocit úlevy či útěchy – například když věří, že navázali kontakt se zesnulým milovaným člověkem a slyšeli od něj, že „vše je v pořádku“. To však může být dvojsečné: místo zdravého smíření se ztrátou může dotyčný ustrnout v iluzi komunikace s mrtvým a bránit si přirozenému truchlení. Psychologové varují, že spiritismus není vhodná cesta, jak zpracovat žal; mnohem lepší je vyhledat podporu živých lidí, terapeutů apod.

Fyzické následky

Ačkoli vyvolávání duchů se odehrává hlavně na psychické úrovni, mohou se projevit i fyzické důsledky – přímo či nepřímo. Nejčastěji jde o somatickou reakci na stres a strach. Během seance či po ní může člověk pociťovat bušení srdce, třes, návaly zimnice nebo naopak horka, potíže s dechem, nevolnost – to vše jsou příznaky intenzivní úzkosti nebo paniky. Ve vypjatých situacích není výjimkou ani mdloba (omdlení) způsobená hyperventilací nebo prudkým poklesem tlaku z leknutí. V extrémním případě může vyděšení jedince utrpět infarkt či jinou akutní zdravotní příhodu, má-li k tomu dispozice. Oněch 28 kolumbijských školaček například trpělo dušností, záchvaty a některé omdlely – musely být odvezeny do nemocnice. To všechno jsou reálné tělesné projevy, byť vyvolané „pouhou“ psychikou.

Další fyzická rizika jsou prozaičtější: seance se konají potmě při svíčkách – hrozí tedy požár (zapálené svíčky bez dozoru, hořlavé předměty v místnosti, převržení svícnu v transu apod.). Lidé posedávající v šeru mohou zakopnout, upadnout a zranit se. Pokud se seance koná na neobvyklých místech (hřbitovy, zříceniny, opuštěné domy), může hrozit úraz v terénu nebo setkání s nebezpečnými živými lidmi (např. bezdomovcem v opuštěném domě, který vás vyděsí víc než duch). Ironií je, že při honbě za duchy si občas lovci duchů ublíží zcela přirozeně – pádem z půdy, prochladnutím, nebo třeba otravou oxidem uhelnatým, když nechají v uzavřené místnosti příliš mnoho hořících svíček.

Ještě jeden fyzický aspekt stojí za zmínku: psychosomatické potíže. Pokud někoho hluboce zasáhne strach po vyvolávání duchů, může se to somatizovat jako bolesti hlavy, žaludeční problémy, nespavost, noční můry doprovázené bušením srdce atd. Tělo zkrátka reflektuje psychický stres. Například dlouhodobý strach „mám v domě ducha“ může vést k vyčerpání z nekvalitního spánku, ztrátě chuti k jídlu, oslabení imunity. Takový člověk si pak skutečně může připadat „jakoby ho něco vysávalo“, a přitom jde o následek úzkosti.

Zcela zvláštní kategorií fyzických dopadů jsou pak situace, kdy lidé ve jménu vyvolávání duchů provedou reálné nebezpečné úkony – například vypijí nějaký lektvar, který má usnadnit vnímavost (a mohou se přiotrávit), nebo v transu manipulují s ostrými předměty. Takových případů není mnoho, ale nelze je vyloučit. V minulosti se traduje historka o spiritistovi, který se lekl „démonické tváře“ během seance natolik, že vyskočil z okna ve snaze utéct (přitom patrně halucinoval, a bohužel si způsobil smrtelný pád). Podobné historky sice mohou být přehnané, ale upozorňují, že vystrašený člověk jedná zkratkovitě a může se tak dostat do fyzického nebezpečí.

Proč vyvolávání duchů raději nezkoušet (varování na závěr)

Ačkoli téma komunikace s duchy vábí romantiky a dobrodruhy, důrazně varujeme před zkoušením těchto praktik. Ať už na duchy věříte či nikoli, vyvolávání duchů může spustit řadu problémů, které zdaleka převáží případnou chvilkovou senzaci nebo uspokojení zvědavosti. Zde je shrnutí hlavních důvodů, proč to nedělat:

• Psychické riziko: Jak jsme popsali, zahrávání si s vyvoláváním duchů může vést k intenzivnímu strachu, úzkostem, paranoie nebo dokonce k narušení duševního zdraví. Nikdo nemůže předem vědět, jak silně na něj takový zážitek zapůsobí – i odolný jedinec může být překvapen, jak hluboko se mu do mysli vryje děs z případného „kontaktu“. Následky mohou zahrnovat noční můry, panické ataky, v krajním případě i dlouhodobé trauma. Není vůbec neobvyklé, že po amatérské seanci zůstanou účastníci vyděšení a litují, že se do ní pouštěli.
• Neověřené síly a nechtěné důsledky: Při vyvolávání duchů vlastně vstupujete na neprobádané území. Nevíte, s čím (nebo s kým) přijdete do kontaktu – pokud vůbec s něčím. Můžete se přesvědčit, že se nic nestalo… anebo si budete do konce života vyčítat, že jste otevřeli dveře něčemu, co teď nechce odejít. Podle spiritistů hrozí, že nezkušený člověk nevědomky otevře bránu do jiného světa, odkud se na něj nabalí nezvaní duchové, kteří pak negativně ovlivňují jeho život. I kdybychom nepřijali doslova tuto metaforu, faktem je, že zkrátka nevíme, s čím si zahráváme. Pokud duchové nejsou skuteční, pak je to celé klam – ale i takový klam může mít reálné následky (viz psychické a fyzické dopady výše). A pokud snad nějaké entity existují, je krajně nerozumné je provokovat bez znalosti a ochrany. Jako bychom ve tmě volali neznámého tvora – může přijít neškodný stín, ale také rozzuřený „démon“. Za pár minut zvědavosti to nestojí.
• Manipulace a podvody: Historie spiritismu je plná podvodů, triků a zklamaných nadějí. Šance, že se právě vám podaří ověřitelně komunikovat s duchem, je mizivá – daleko pravděpodobnější je, že podlehnete vlastní autosugesci nebo vás někdo z přátel „vypeče“ naschvál (třeba tajně pohne planžetou Ouija, aby vás postrašil). Snadno se tak stanete obětí manipulace. Pokud se do toho zapojí i někdo zvenčí, může vás chtít využít – falešná média, internetoví šarlatáni a další “experti na duchy” rádi vyděsí zákazníka a pak mu prodávají předražené odstraňování kletby. Uvědomme si, že vyvolávání duchů nemá žádný vědecký základ – je to v podstatě hra s představivostí. Bohužel, když se fantazie rozjede, můžete ztratit kontrolu nad tím, co je realita a co ne. A v takovém stavu se člověk lehko nechá oklamat.
• Ztráta kontroly a nechtěné důsledky: Při spiritistické seanci se otevíráte neznámu a do určité míry vypínáte kritické myšlení (obzvlášť pokud opravdu chcete zažít nějaký úkaz). To je nebezpečné samo o sobě – vypnout kritický rozum znamená nechat se unášet čímkoli, co nastane. Může dojít k tomu, že skupinu ovládne kolektivní emoce (vyděšení, euforie) a lidé udělají věci, které by normálně neudělali. Třeba poběží v panice pryč a zraní se, nebo začnou provádět iracionální kroky (ničit nábytek, protože „v něm je duch“, apod.). Takovým excesům lze předejít jednoduše tím, že se do podobných situací nedostanete. Zkrátka kdo si nehraje s ohněm, nepopálí se – a v případě vyvolávání duchů to platí doslova i přeneseně.

Na závěr je třeba říci: lidská psychika je citlivá a nevypočitatelná. To, co jeden ustojí jako vtipnou historku, může druhého poznamenat. Vyvolávání duchů není žádná ověřená věda ani bezpečná kratochvíle – je to koktejl sugesce, emocí a neznámých proměnných. Pokud vás fascinuje svět paranormálních jevů, existují mnohem bezpečnější způsoby, jak jej prozkoumat (třeba čtení literatury, návštěva muzea záhad, sledování dokumentů). Není nutné riskovat vlastní duševní pohodu a zdraví. Nedoporučujeme proto vyvolávat duchy ani ze zvědavosti. Tajemno láká, ale následky mohou být velmi reálné a nepříjemné. Jak se říká, “Kdo se dívá do propasti, toho může propast pohltit.” U duchů to platí dvojnásob – i kdyby byli jen v naší hlavě.

Zkrátka: Než zapálíte svíčky a položíte prsty na planžetu, dobře si rozmyslete, zda jste připraveni nést důsledky. Mnoho lidí, kteří si tím prošli, by vám potvrdilo, že některé dveře je lepší nechat zavřené.

Pomohl vám tento článek? Pokud ano, budeme rádi, když ho budete sdílet, nebo si přečtete některý z našich dalších zajímavých článků. Nebo se podívejte na naše další projekty jako PražskéMuzikály.cz, Tipy-na-dárek.cz nebo třeba Zveráč.cz.