Fascinující svět podmořského života

Oceány: Kolébka života na Zemi

Oceány pokrývají více než 70 procent povrchu naší planety a obsahují přibližně 97 procent veškeré vody na Zemi. Jsou domovem nespočetného množství živočišných a rostlinných druhů, z nichž mnohé dosud nebyly objeveny. Podle odhadů vědců jsme prozkoumali méně než 20 procent světových oceánů, což znamená, že pod hladinou se skrývá obrovské množství nepoznaných tajemství.

Oceány hrají klíčovou roli v regulaci klimatu. Absorbují obrovské množství tepla a oxidu uhličitého z atmosféry, produkují více než polovinu světového kyslíku prostřednictvím mořského fytoplanktonu a ovlivňují počasí na celém světě prostřednictvím oceánských proudů. Bez oceánů by život na Zemi, jak ho známe, nebyl možný.

V tomto článku se vydáme na fascinující cestu od sluncem zalitých korálových útesů až po nejtemnější hlubiny, kde žijí organismy, které se zdají být z jiného světa.

Korálové útesy: Deštné pralesy oceánů

Korálové útesy jsou často nazývány deštným pralesem oceánu, a to zcela oprávněně. Ačkoli pokrývají méně než jedno procento oceánského dna, jsou domovem přibližně 25 procent všech mořských druhů. Tato neuvěřitelná biodiverzita z nich činí jedny z nejbohatších ekosystémů na planetě.

Korály nejsou rostliny, jak by se mohlo zdát, ale kolonie drobných živočichů zvaných koráloví polypi. Tito polypi žijí v symbióze s jednobuněčnými řasami zvanými zooxantely, které jim poskytují živiny prostřednictvím fotosyntézy a dodávají jim charakteristické zářivé barvy. Tato symbióza je základem celého ekosystému útesu.

Velký bariérový útes u pobřeží Austrálie je největší živou strukturou na Zemi, viditelnou dokonce z vesmíru. Rozkládá se na ploše přes 344 000 čtverečních kilometrů a je domovem více než 1500 druhů ryb, 400 druhů korálů a tisíců dalších organismů. Bohužel i tento útes čelí vážným hrozbám, především blednutí korálů způsobenému oteplováním oceánů.

Život na útesu

Korálový útes je jako pulzující město pod vodou. Najdeme zde pestrobarevné útesové ryby jako klauni (známé díky filmu Hledá se Nemo), papouščí ryby, které svými silnými zuby ohlodávají korály a vytvářejí písek, motýlkovce, anděly a stovky dalších druhů. Každý druh má svou specifickou roli v ekosystému.

Mezi útesy žijí také mořské želvy, chobotnice, murény, mořské sasanky a nesčetné množství bezobratlých živočichů. Symbiotické vztahy jsou zde na denním pořádku – klauni žijí v jedovatých sasankách, čistící ryby zbavují větší ryby parazitů a krevety krabí se ukrývají v korálech.

Hlubinné organismy: Život v nejtemnějších hlubinách

Ďas mořský: Lovec z temnot

Jedním z nejikoničtějších hlubinných organismů je ďas mořský (anglerfish). Tento bizarní tvor žije v hloubkách, kam neproniká žádné sluneční světlo. Na hlavě má prodlouženou ploutvovou páteř zakončenou bioluminiscenčním orgánem, který svítí v temnotě a láká nic netušící kořist přímo k jeho obrovské tlamě plné ostrých zubů.

Zajímavostí ďasa mořského je jeho extrémní pohlavní dimorfismus. Samci jsou mnohonásobně menší než samice a po nalezení partnerky se k ní přisají a postupně s ní splynou. Samec se stane pouhým příčinkem pohlavních buněk, závislým na krevním oběhu samice.

Obří krakatice: Legendární monstrum z hlubin

Obří krakatice (Architeuthis dux) je jedním z největších bezobratlých živočichů na světě. Může dorůstat délky až 13 metrů včetně chapadel a její oči jsou největší v celé živočišné říši – mohou mít průměr až 27 centimetrů, což jí umožňuje zachytit i nepatrné záblesky světla v hlubinné temnotě.

Po staletí byla obří krakatice považována za mýtus – legendární Kraken ze skandinávských pověstí. Teprve v roce 2004 se japonským vědcům podařilo pořídit první fotografie živé obří krakatice v jejím přirozeném prostředí a v roce 2012 bylo natočeno první video.

Bioluminiscence: Když moře svítí

Bioluminiscence je schopnost živých organismů produkovat světlo prostřednictvím chemických reakcí v jejich těle. V hlubinách oceánu, kde nepanuje žádné sluneční světlo, je bioluminiscence překvapivě rozšířená – odhaduje se, že ji využívá více než 75 procent hlubinných organismů.

Organismy využívají bioluminiscenci k různým účelům:

Na povrchu oceánu můžeme bioluminiscenci pozorovat u některých druhů planktonu. Když jsou tyto organismy vyrušeny vlnami nebo pohybem, září modrozeleným světlem, což vytváří úchvatný přírodní jev – svítící moře. Tento fenomén lze pozorovat na mnoha místech světa, včetně pobřeží Maledivy, Portorika a Austrálie.

Velryby a delfíni: Inteligentní obři oceánů

Kytovci – řád zahrnující velryby, delfíny a sviňuchy – patří k nejfascinujícím mořským savcům. Jsou vysoce inteligentní, sociální a komunikují prostřednictvím složitých zvukových signálů.

Plejtvák obrovský (modrá velryba) je největším zvířetem, které kdy na Zemi žilo – větším než jakýkoli dinosaurus. Může dorůstat délky až 30 metrů a vážit přes 150 tun. Jeho srdce je velké jako malý automobil a jeho tepny jsou natolik široké, že by jimi mohl proplavat malý žralok. Přesto se tento obr živí téměř výhradně krillem – drobnými korýši, kterých denně zkonzumuje až čtyři tuny.

Delfíni jsou proslulí svou inteligencí a hravostí. Používají nástroje (například mořské houby na nose jako ochranu při hledání potravy na dně), mají individuální jména (specifické hvizdy pro každého jedince) a jsou schopni složitého sociálního chování včetně spolupráce při lovu a péče o nemocné jedince.

Keporkaci (hrbaté velryby) jsou známí svým zpěvem – složitými zvukovými sekvencemi, které mohou trvat hodiny a jsou slyšitelné na stovky kilometrů. Vědci zjistili, že tyto zpěvy se postupně mění a šíří populací, podobně jako kulturní trendy u lidí.

Žraloci: Nepochopení vládci moří

Žraloci existují na Zemi již více než 400 milionů let – přežili čtyři velká masová vymírání a jsou starší než stromy i dinosauři. Přesto jsou dnes mnohé druhy žraloků vážně ohroženy lidskou činností.

Populární kultura vytvořila obraz žraloků jako bezohledných zabijáků, ale realita je zcela jiná. Ročně dojde celosvětově k přibližně 70 až 100 útoků žraloků na lidi, z nichž jen zlomek je smrtelný. Pro srovnání – lidé každoročně zabijí odhadem 100 milionů žraloků, především kvůli žraločím ploutvím, které jsou považovány za delikatesu v některých asijských kuchyních.

Žralok velký (whale shark) je největší rybou na světě – může dorůstat délky přes 12 metrů. Přesto je zcela neškodný, protože se živí filtrováním planktonu. Žralok bílý, proslavený filmem Čelisti, je sice skutečně mohutným predátorem, ale útoky na lidi jsou vzácné a obvykle jde o záměnu s tuleněm.

Podmořské vulkány a hydrotermální prameny

Na dně oceánů se nacházejí geologické útvary, které patří k nejextrémnějším prostředím na Zemi. Podmořské vulkány a hydrotermální prameny vytvářejí podmínky, které se zdají neslučitelné se životem – teploty dosahující stovek stupňů Celsia, extrémní tlak, toxické chemikálie a naprostá tma.

Hydrotermální prameny, objevené v roce 1977, jsou místy, kde se přehřátá voda nasycená minerály uvolňuje z mořského dna. Kolem těchto pramenů se vytvářejí komínovité útvary zvané černí kuřáci (black smokers), z nichž vychází tmavá voda bohatá na sulfidy kovů při teplotách přesahujících 350 stupňů Celsia.

Navzdory těmto extrémním podmínkám se kolem hydrotermálních pramenů vyvinuly bohaté ekosystémy. Základem potravního řetězce zde nejsou fotosyntetické organismy, ale chemolitoautotrofní bakterie, které získávají energii z chemických reakcí – procesu zvaného chemosyntéza. Na těchto bakteriích závisí trubicovití červi, mlži, krevety a další organismy, které se přizpůsobily životu v extrémních podmínkách.

Objev života u hydrotermálních pramenů změnil naše chápání toho, kde všude může život existovat, a posílil naděje na nalezení života na jiných kosmických tělesech, jako jsou měsíce Jupiteru Europa a Enceladus u Saturnu.

Mariánský příkop: Nejhlubší místo na Zemi

Mariánský příkop v západním Tichém oceánu je nejhlubším místem na povrchu Země. Jeho nejhlubší bod, známý jako Challenger Deep, dosahuje hloubky přibližně 10 994 metrů pod hladinou moře. Pro představu – kdybyste do Mariánského příkopu umístili Mount Everest, jeho vrchol by byl stále více než dva kilometry pod hladinou.

Tlak na dně Mariánského příkopu je více než 1000krát větší než atmosférický tlak na hladině moře. Přesto zde žijí organismy – vědci nalezli jednobunečné organismy, korýše a dokonce i ryby přizpůsobené těmto extrémním podmínkám.

První lidé, kteří se ponořili na dno Mariánského příkopu, byli Jacques Piccard a Don Walsh v roce 1960 v batyskafu Trieste. V roce 2012 se sólového ponoru ujal filmový režisér James Cameron ve speciálně zkonstruovaném ponorném plavidle Deepsea Challenger. V roce 2019 dosáhl dna americký průzkumník Victor Vescovo, který zaznamenal nový rekord v hloubce 10 928 metrů.

Ohrožení oceánů

Přestože oceány mají obrovský význam pro život na Zemi, čelí řadě závažných hrozeb:

Ochrana mořského prostředí

Naštěstí roste povědomí o důležitosti ochrany oceánů a přibývá iniciativ zaměřených na jejich záchranu. Mořské chráněné oblasti (MPA) jsou jedním z nejefektivnějších nástrojů – území, kde jsou omezeny nebo zakázány lidské aktivity poškozující mořské prostředí. Cílem je chránit alespoň 30 procent oceánů do roku 2030.

Každý z nás může přispět k ochraně oceánů: omezením spotřeby jednorázových plastů, výběrem udržitelně lovených ryb, podporou organizací na ochranu mořského prostředí a šířením povědomí o problémech, kterým oceány čelí. Oceány jsou společným dědictvím lidstva a jejich ochrana je naší společnou odpovědností.